Ještě jedním výročím je zajímavý devítkový rok, v němž Adolf Hitler vtrhl do Polska a zahájil tak druhou světovou válku. Tři dny po přepadení Polska potenciální Hitlerův spojenec číslo dvě (po Mussoliniho Itálii), Frankovo Španělsko, vyhlásilo neutralitu. Hluboce tak zklamalo Hitlera i Mussoliniho, kteří španělským nacionalistům krátce předtím pomohli vyhrát občanskou válku.
Španělská neutralita byla překvapující, pomohla Spojencům porazit fašistické Německo a zanechala pozoruhodnou stopu v politické historii Evropy. Francisco Franco y Bahamonde, v té době neomezený vládce Španělska, neboli Caudillo (vůdce), ve válkou zničené a vyhladovělé zemi však jinou možnost neměl. Jediné, čeho za 32 měsíců občanské války dosáhl, byla porážka vlády republikánů; nic jiného než zastavení teroru a návrat k vládě pevné ruky si také nepřál. Považoval se za zachránce křesťanského Španělska a svému poslání připisoval i zvláštní náhody, jež mu napomohly zaujmout vůdčí roli mezi povstaleckými generály.
Občanská válka ovšem byla ve vzduchu už od r. 1934, kdy do republikánské strany začali pronikat komunističtí agenti. Pod jejich vlivem se část republikánů odvracela od demokracie k násilí a dokonce se tvrdilo, že k občanské válce dojde tak jako tak kvůli neřešitelným rozporům uvnitř strany. V řádění levicových radikálů, kteří vypalovali kostely a kláštery, vraždili kněze, řeholnice i venkovské statkáře, Franco viděl hrozbu přeměny země ve stalinistickou despocii. Během několika dnů v červenci 1936 se generál Franco (ve své době nejmladší generál Evropy) stal členem tzv. Junta de Défense (Výbor pro obranu) a dva měsíce po zahájení vojenských operací byl jmenován do čela povstání. Hned na začátku války využil pomoci německých a italských vojenských letadel k přepravě španělských koloniálních jednotek z Afriky do Španělska. Stalinovo Rusko zase pomohlo republikánům dodávkami zbraní (za cca 500 milionů dolarů ve zlatě) a tím se konflikt internacionalizoval. Frankisté zprvu ovládli jih a západ Španělska; sever a východ země dlouho drželi republikáni a teprve Francova taktika „únavové války“ v zimě 1937–8 zlomila jejich odpor. K úplné porážce republikánů přispěly i vnitřní konflikty v jejich táboře mezi marxisty, anarchisty a stalinisty. Ještě v r. 1938 bylo v komunistických žalářích umučeno nebo popraveno tisíce členů revoluční marxistické strany POUM; na poslední chvíli těmto represáliím přes hranice unikli např. George Orwell či příští německý kancléř Willy Brandt.
Během občanské války padlo na straně nacionalistů 90 tisíc a na straně republikánů 110 tisíc vojáků; civilistů zastřelených a zavražděných za frontou, zabitých při náletech či zemřelých na podvýživu byly další desetitisíce. Země byla vydrancovaná, nemohla uživit ani zdecimované venkovany. Nebýt dodávek obilí z Argentiny a Kanady, které Franco narychlo sjednal, byly by ztráty na životech mnohem vyšší. Caudillo, jenž za občanské války platil za výborného stratéga, byl v míru považován za umíněného státníka, který svou vůli prosazoval s lišáckým klidem. Sotva zachránil Španělsko před rudým terorem, hrozilo jeho zatažení do pekla světové války. Především musel čelit Hitlerovu tlaku, aby se připojil k mocnostem Osy v jejich severoafrickém projektu (zahrnujícím průchod Wehrmachtu Španělskem) a v plánu napadení Portugalska. Při jednání o této otázce v říjnu 1940 v Hendaye Hitler obdržel od Franka pouze vágní příslib vstupu do války, pokud by si to Španělsko „vzhledem ke své situaci mohlo dovolit“ (k čemuž nikdy nedošlo). Jediné, co Frankův režim pro válku udělal, byl souhlas s vytvořením dobrovolnické Modré divize pro boj s komunistickým Ruskem, kterou však Franco po roce a půl z Ruska odvolal.
Po pádu hitlerovského Německa se Španělsko octlo v mezinárodní izolaci. Franco se nicméně pustil do opatrných reforem svého autoritativního režimu a prozíravou politikou pod vedením liberálních ekonomů z katolického hnutí Opus Dei nastartoval hospodářskou obnovu země. Období prosperity v letech 1959 – 1973, kdy výrazně stouply výdělky Španělů, což umožnilo vznik silné střední třídy a pozdější přechod k demokracii, je označováno za Frankův „španělský zázrak“. Úspěšný byl Caudillo i mezinárodně politicky; Španělsko bylo v r. 1955 přijato za člena OSN a vstoupilo do OECD, v r. 1968 bylo zvoleno do Rady bezpečnosti OSN. Franco se stal pro většinu státníků západního světa rovnocenným partnerem.
Komunistická propaganda, i u nás, samozřejmě antikomunistovi Frankovi nemohla přijít na jméno. Vytrvale jej označovala za fašistického diktátora, nacistu a antisemitu. Faktem zůstává, že Franco po celou dobu své vlády musel tvrdě odolávat španělským falangistům, kteří chtěli v zemi zavést fašistický režim. Z podobných důvodů držel zkrátka i skalní monarchisty a radikální vojenské kruhy. Caudillo vládl jako diktátor, ale fašistou nebo nacistou nikdy nebyl. Nebyl ani antisemitou, naopak odmítl přijetí nacistických rasových zákonů a umožnil záchranu tisíců Židů před Hitlerem. Za svého nástupce si Franco vybral člena královské rodiny Juana Carlose, o němž doufal, že bude vládnout jako absolutní monarcha. Avšak když Caudillo v listopadu 1975 zemřel, jeho nástupce zakrátko přivedl Španělsko k demokracii. A třebaže současná socialistická vláda chce Frankovo jméno vymazat z historie, Caudillova památka zůstává v srdcích mnoha Španělů živá.
- Francisco Franco autor: ČT24, zdroj: Wikipedia http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1150/114933.jpg
- Francisco Franco autor: ČT24, zdroj: Wikipedia http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/370/36984.jpg
- Občanská válka ve Španělsku autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1150/114932.jpg
- Občanská válka ve Španělsku autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1150/114943.jpg
