Minulý týden se v Praze uskutečnilo první setkání Česko-ruského diskusního fóra. To vzniklo loni v listopadu z iniciativy prezidentů obou zemí a podle českého ministerstva zahraničí mělo být „platformou umožňující široký, otevřený a konstruktivní dialog a rozsáhlé mezilidské kontakty v oblasti dvoustranných vztahů“. Výsledky pražské schůzky zhodnotila pro web ČT24.cz historička Daniela Kolenovská z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Byli jsme přátelé, ale už nejsme. Postaraly se o to komunistický puč v únoru 1948, vykonstruované politické procesy 50. let, které pod patronací Stalina vyvrcholily justičními vraždami, a definitivně pak v srpnu 1968 brutální zásah sovětské armády proti spojeneckému Československu.
Proto je dnes Česká republika členem NATO – a proto je dnes pro Rusko nepřítelem.
Domněnka, že tuto situaci lze změnit a že snad lze obnovit někdejší přátelství rozšířením vzájemného dialogu, svedla na sklonku loňského roku Miloše Zemana a Vladimira Putina k pokusu o založení nové debatní platformy, Česko-ruského diskusního fóra.
Pochopitelná nedůvěra
Rusové se odhodlali k cestě na nepřátelské území, konkrétní jména diskutantů však raději oznámili až několik hodin před samotným jednáním. A teprve při něm samotném se vyjasnilo, s jakými tématy přijeli.
Čeští účastníci zase čelili protestům svých kolegů, které je předem deklasovaly jako naivní pomocníky ruské propagandy.
K organizátory fóra avizované nepolitické diskusi akademiků v každém případě nedošlo.
Proti českým vědcům, kteří se Ruskem často po desetiletí vážně zabývají a kteří poctivě usilují o archivními dokumenty podepřené poznání, vyslal Kreml delegaci funkcionářů úzce propojených se stávajícím politickým vedením, kteří postrádají nejen jakýkoli vztah k České republice a věcný zájem o skutečnou spolupráci, ale zejména ochotu naslouchat.
Výsledek? Série ruských monologů využila pohostinné zdrženlivosti české strany a ponechala jen minimální prostor ke společným úvahám o možnostech konkrétní spolupráce.
Autentická spolupráce neláká
Ruská delegace jako by si vůbec neuvědomovala, že přijela do země, která má dvousetletou tradici pozitivního zájmu o Východ, z něhož vzešly světem rezonující odborné práce o ruské společnosti a historii. Přitom i v Rusku samotném je například dílo Tomáše Garrigue Masaryka dosud zkoumáno. Legie, vojsko tak klíčové pro československou samostatnost, byly založeny právě v Rusku. Stejně tak svědčí o minulých dobrých vztazích obou zemí velkorysá podpora ruské emigrace, kterou se Československo následně Rusům revanšovalo a kterou přispělo k záchraně jejich kultury i vědy před bolševiky.
V duchu této tradice se čeští organizátoři aktuálního diskusního fóra pokusili vytvořit prostor pro kooperaci.
Čeští vědci jasně artikulovali svůj zájem obnovit ruskou stranou pozastavenou spolupráci po linii pracovišť akademie věd nebo zkoumat konkrétní archivní fondy. Vedle toho přednesli návrhy na vydání společných dokumentárních edic, které by přiblížily dosud sporné záležitosti vzájemných vztahů.
Ruská delegace na diskusním fóru bohužel neprojevila dostatek kompetence. Sbírku ruských dokumentů popisujících události roku 1968, kterou s ruskými archiváři po léta připravovala Česká akademie věd, Rusové na fóru mylně prezentovali jako pozitivní příklad spolupráce s rakouskými vědci, který prý nemá v česko-ruském vztahu obdoby.
Kvůli ruskému nezájmu vůbec neprobíhající přípravy k vydání Florovského spisů z fondů pražské Slovanské knihovny označili podobně nesmyslně za dobrý příklad fungujících česko-ruských projektů. Současné ruskojazyčné migranty na českém území vydávali za svébytnou komunitu ruské emigrace, která sílí. Ukrajinců přitom žije v České republice třikrát více než Rusů – a většina z nich by s touto ruskou kuratelou jen stěží souhlasila.
V situaci, kdy ruská média oslavují rozhodnutí prezidenta Putina a premiéra Medvěděva štědře financovat činnost Ruské akademie věd, prohlásili ruští účastníci diskusního fóra, že jejich akademie nemá prostředky a že tudíž vlastně nemůže poskytnout zázemí pro společné výzkumné projekty. Podle jejich názoru je proto třeba hledat podporu jiných donátorů, například ve Fondu Istorija Otěčestva. Ten přitom vede současný šéf ruské vnější rozvědky Sergej Naryškin.
Schůzka na Hradě nadevše
Nejvýznamnější ruští účastníci diskusního fóra navíc po přednesení svých projevů jednání opustili, aby osobně pozdravili prezidenta Zemana na Hradě.
Nebýt programem neplánovaného kritického expozé Adama Hradílka, který za Ústav pro studium totalitních režimů shrnul české výhrady k stávajícím možnostem bádání v ruských archivech, nevyslechli by jediný český příspěvek odpoledního programu.
Patovou situaci ještě vyhrotila závěrečná tisková konference. Dominovaly jí dotazy ruských novinářů. A s nimi rektor MGIMO Anatolij Torkunov, který ignoroval české účastníky fóra a místo toho vyzdvihoval obecné teze ruských referátů.
Ruská delegace tak definitivně demonstrovala nezájem Moskvy vést dialog. Její jednání uvízlo v Sověty ověřené paternalistické sebejistotě a aroganci, která opravdovou diskusí hluboce pohrdá. Jestliže dnes pražské velvyslanectví Ruské federace tvrdí, že na fóru došlo k dohodě na jeho pokračování, pak je třeba jasně říci, že se to nestalo. Ruská strana sama takovou možnost zablokovala. Specialistům tří ústavů Akademie věd a dvou nejdůležitějších českých univerzit – pražské Karlovy a brněnské Masarykovy, kteří zasedli na české straně, fakticky doporučila, aby začali spolupracovat s ruskou rozvědkou. Otevírat v takové konstelaci nová debatní témata postrádá smysl.
Daniela Kolenovská (1976) se zabývá ruskými moderními dějinami, sovětskou zahraniční politikou a československo-sovětskými vztahy. Přednáší na Institutu mezinárodních studií FSV UK a vedle toho působí v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky. Je spoluautorkou knih Zrod supervelmoci, dějiny SSSR 1917–1945; Běloruský exil v meziválečném Československu a Cesty do utopie, Sovětské Rusko ve svědectvích meziválečných československých intelektuálů.
