Místo coby dohady a rozpory kolem brdského radaru Barack Obama vyjasnil, jeho mírně řečeno pythická řeč je spíše znovu rozvířila. Jedni politici tvrdí, že radarové plány jsou v koši či alespoň v šanonu kdesi vzadu: K vyřízení později, jiní prohlašují, že protijaderná obrana bude. Stejně zábavně se štěpí i veřejné mínění a vykládá si proslov Pána z Bílého domu po svém. Komické potom věru je, když v internetové diskusi zazní: je to přece jasné, vždyť Obama řekl: "Pokud bude íránská hrozba odstraněna, budeme mít silnější základ pro bezpečnost a důvod pro budování raketové obrany v Evropě zmizí."
A autor příspěvku se podivuje nad tím, jak někdo může být natolik tupý a nepochopit to. Inu: ale co to je, ono „pokud“? Kde jsou hranice odstranění íránské hrozby? Jak to Obama a jeho administrativa posoudí? Bude se chovat historií poučeně, tj. bude věřit jedině tomu, co bude nezvratně prokázané a prokazatelné? Nebo se spolehne jako řada amerických prezidentů před ním na sliby partnerů, které se ukáží být jenom vějičkami? Politiku Spojených států lemují řady takových pomníčků všelijakých podobných jednání a usnesení, kdy byla dobrá vůle zklamána, a stálo to v důsledku mnohem větší mezinárodní napětí a mnohem nákladnější zbrojení, než kdyby se na žádné mírové kecy nepřistupovalo. Komnaty Kremlu mohly by vyprávět, ba se výsměšně pochechtávat: „Sliby se slibují, blázni se radují.“ Z hlediska diskuse s Íránem o jeho možném jaderném vyzbrojování, a tedy až přízračném nebezpečí pro Izrael, zní tvrdě Obamova slova: „Dokud íránská hrozba potrvá, budeme rozvíjet ověřený systém raketové obrany s efektivními náklady“. Ale znovu, jak viz výše - kdy se rozhodne Washington, že hrozba netrvá a které náklady jsou efektivní? Jeho vstřícnost vůči Teheránu je značná. Byť někteří zabednění „protiradarovci“ hystericky křičí, že takové věty staví ajatolláhy před nesplnitelné podmínky. Jaké splnitelné podmínky by už jejich směrem měly zaznít? Ať tedy Izrael vyhladí, když si to dali za úkol do další pětiletky, ale ať to udělají humánně?
Pro alternativu „radar ne“ či „radar zatím ne“ ovšem v Obamově proslovu svědčí spíše argumenty psychologické než faktické, jichž americký prezident ohledně tohoto problému vskutku příliš neposkytl. Kupříkladu vzorným žákem Barackem našprtaný dějepis zemí Koruny české a jeho ujišťování, že Spojené státy nás nikdy v rýži nenechají tak, jak to párkrát udělali někdejší českoslovenští velmocenští spojenci. Zřejmě dobře ví, že to je naše národní achilovka a že na tuto strunu často hráli obhájci radaru, když připomínali zejména Mnichov a upozorňovali, že přítomnost radarové americké osádky nám dá definitivní jistotu, že „hoši z Jú es ej“ budou toto území bránit, protože oni přece své vojíny Ryany nenechávají ve štychu. Právě tak Obamovo šolíchání další naší bolístky - věčného pocitu kolektivního selhání a zbabělosti: „Česká republika a Polsko projevily odvahu, když souhlasily, že na jejich území může být obranný systém (proti raketám z Íránu)“ svědčí o možné přípravě půdy pro další větu: „Byli jste hrdinní, ale už to nepotřebujeme. Můžete být se sebou spokojení. Udělali jste dost. Víc není třeba.“
To je ale zatím pouhé věštění z tančících slov eskamotérského politického šamana, jímž Barack Obama může být. Pokud ovšem není doopravdy pouze naivním ušatým hochem, který si myslí, že dobrým slovem předělá zlý svět, z čehož ho mnozí podezírají.
