Před třiceti lety moderoval Zbyněk Merunka vůbec první Televizní noviny na začínající stanici Nova. Měšťanská beseda, odkud tehdy televize vysílala, se zrovna rekonstruovala. „Někdo na řemeslníky zakřičel: Teď půl hodiny ticho, budeme vysílat,“ vzpomíná v podcastu Background ČT24 Merunka. V redakci panovala až nezdravá nervozita. Bez trémy to ale podle Merunky nejde nikdy. Provázela ho celou kariéru, a nevymizela ani poté, co ho sledovaly miliony diváků.
Ticho, budeme vysílat, křičeli na řemeslníky. Moderátor Merunka vzpomíná na začátky Novy v rozestavěném studiu
Ještě než se Zbyněk Merunka stal jednou z tváří „nováckých“ Televizních novin, pracoval přes dvacet let v rozhlase. Novinářské zkušenosti tak sbíral i před rokem 1989. Podle svých slov jako jeden z mála nebyl, tehdy ještě v Československém rozhlase, členem komunistické strany. „Vedoucí samozřejmě byla komunistka, ale ona nás měla ráda, taky si s námi užila,“ směje se Merunka.
Později začal pracovat v zahraniční redakci, kde měl na starosti Afriku a Blízký východ. „Dostal jsem se díky tomu do jižní Afriky nebo Iráku,“ vzpomíná. „Rádio je prostě moje. To je nádhera. Tam jsem prožil všechno,“ hodnotí životní období mimo objektivy kamer.
Jak se tedy ze zkušeného rozhlasáka stala jedna z hlavních tváří televize Nova? Na konkurz ho přivedl Jan Vávra z rádia Alfa, kde v té době Merunka pracoval. „Ten vlastně za všechno může,“ usmívá se Merunka. „Šel jsem na konkurz s tím, že budu v zahraniční redakci.“
Do zahraniční redakce ale Merunka nenastoupil. „Pane Merunka, my vás vidíme ve večerních zprávách jako moderátora,“ vybavuje si slova jednoho z managerů na konkurzu. „Ve mně hrklo,“ popisuje svou bezprostřední reakci na nabídku. Nechal si deset dní na rozmyšlenou.
Přátelé z novinářské branže mu radili, ať se příležitosti chopí, že to je životní šance. A tak se z rozhlasového reportéra stal televizní moderátor. „Myslím, že tam lepší nebyl,“ zamýšlí se Merunka s úsměvem nad tím, proč tehdy padla volba právě na něj.
Nadšení a šampáňo
Už od začátku byly na moderátora i ostatní zaměstnance začínající televize Nova kladeny velké nároky. „Ředitel Železný nás upozorňoval, že se musíme stát lídrem. Věděli jsme, že musíme být nejlepší,“ říká Merunka. „Byli jsme strašně nervózní, nezdravě,“ vrací se ke 4. únoru 1994, prvnímu vysílacímu dni Novy. „Nervák ale musí být, člověk prostě půl hodiny jede.“
Televizní noviny na Nově se na začátku navíc vysílaly z ještě nezrekonstruované Měšťanské besedy. namísto schodů sloužila obyčejná prkna a v budově ještě během startu vysílání pracovali řemeslníci. „Vždycky někdo zakřičel: Teď půl hodiny ticho,“ přibližuje Merunka situaci při vysílání večerních zpráv.
Po konci úplně prvních Televizních novin propukly oslavy. „Bylo tam velké nadšení, šampáňo,“ popisuje se smíchem Merunka. Do rána však slavit nemohl. Další den ho totiž znovu čekalo moderování. Nervozita z něj ale v tu chvíli spadla, alespoň ta svazující. „Kdo řekne, že po letech nemá žádnou trému, tak to prostě není správně,“ myslí si Merunka.
Kritický ředitel
První měsíce moderování byly pro Merunku mimo jiné ve znamení improvizace. „Kolikrát se stalo, že jsme ohlásili nějakou zprávu a ono na obraz vyběhlo něco úplně jiného, takže já jsem třeba říkal: Tak to nebyli Bulhaři na té protivládní demonstraci,“ dělí se o historku ze zákulisí. Problémy ale občas nastaly i s technikou. „Čtecí zařízení najednou udělalo pink a bylo pryč, takže jsme museli číst z papírů,“ přidává další historku ze začátků ostrého vysílání komerční televize.
K rozjezdu Novy přispěli podle Merunky i režiséři, střihači, kameramani a zvukaři, kteří přišli z České televize. „Bez nich bychom byli nahraní, protože kde v té době vzít televizní profíky? Neuvěřitelně nám pomohli,“ říká. A pomáhala také zpětná vazba ředitele televize Nova – Vladimíra Železného.
„Několik měsíců vždycky po Televizních novinách tam byl a byl kritický a skoro nechválil. Já bych řekl skoro vůbec. Naopak říkal, jak by to mělo být. Byl neuvěřitelný odborník na zpravodajství, on tedy rozuměl všemu v televizi,“ vzpomíná na svého bývalého šéfa Zbyněk Merunka.
Husa na vrátnici
Zhruba po půl roce vzrostla sledovanost Televizních novin na asi tři miliony diváků. Lidé Merunku poznávali na ulici, posílali mu dopisy. Jedna fanynka mu dokonce na vrátnici Měšťanské besedy přinesla živou husu. Společně s ostatními tvářemi Novy pak i Merunka dělal turné po republice. „Jezdili jsme do krajů, jako jezdí třeba prezidenti.“
„Já jsem to moc rád neměl, ale bylo to nezbytné,“ přiznává tehdejší moderátor Televizních novin a dodává: „Herci to také znají, nemůžete poslat diváka někam,“ vysvětluje s tím, že zpětná vazba od diváků byla nicméně většinou pozitivní a i proto příjemná.
Po výměně na pozici moderátorky tvořil Merunka několik let dvojici s Evou Jurinovou. „Evička chodila z maskérny pět minut před začátkem. Já jsem nám zprávy rozdělil, protože jsem věděl, že když tam bylo mrtvé dítě, zvířátko, nebo něco, co ona nesnese, tak že si to beru já,“ odhaluje novinář, kterého někdy kvůli spjatosti s jeho moderátorskou kolegyní oslovovali pane Jurino.
Konec éry
Zatímco jeho rozhlasová kariéra trvala přes dvě dekády, ta na televizi Nova skončila už po pěti a půl letech, poté co se ředitel Železný ve zlém rozešel s investorem CME a přesunul televizi z Vladislavovy ulice na Barrandov.
„Evička nechtěla a já jsem váhal,“ odpovídá Merunka na otázku, jestli zvažoval, zda se Železným přejde do „nové“ Novy. „Přiznám se, že jsem pak ještě zkoušel, jestli bych nemohl přejít na Barrandov. Ředitelka programu mi řekla, že už to nejde,“ vypráví. Moderátor pak prožil několik náročných měsíců. „Věděl jsem, že nic nebude tak dobré jako zpravodajství, ale že to musím překousnout.“
Řemeslo na hřebík úplně nepověsil. Na TV Prima moderoval mimo jiné pořad Mňam aneb Prima vařečka a vedle toho si s manželkou otevřeli vlastní cukrárnu.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, Podcasty Google, Apple a YouTube.