Zpívala v proslavených operních domech, v milánské La Scale nebo pařížské Velké opeře, zatímco komunistický režim dělal vše pro to, aby se na ni doma zapomnělo. Navzdory bolestnému osudu se stala hvězdou světového formátu. Stále činorodá Soňa Červená v sobotu slaví 92. narozeniny. Do kin zároveň vstoupil film Červená, portrét jedné z největších osobností české kultury.
Zpívala s Werichem, prošla zdí a stala se Carmen. Soňa Červená slaví 92 let
Film Olgy Sommerové vypráví příběh ženy, jejíž osobní dějiny, soukromý a profesní život se fatálně propletly s milníky dějin dvacátého století. Zároveň představuje zcela fascinující umělkyni, jejíž dráha čítá sto operních rolí ve čtyřech tisících vystoupeních na jevištích pěti kontinentů.
Osudy skřípnuté jako já
„Olga nestvořila film o Soně Červené, ona stvořila film o dvacátém století a o všech osudech, které byly tak skřípnuté jako já. Jenomže já mám tu pevnou vůli, že jsem odešla. Ale nevyčítám nikomu, kdo zůstal tady, a lituju ty lidi, kteří to tady museli snést,“ říká o filmu sama Červená.
GALERIE
Soňa Červená
Soňa Červená, pravnučka věhlasného výrobce žesťových nástrojů Václava Červeného (který prý vynalezl saxofon, jenže ho nestihl patentovat), se narodila 9. září 1925 do rodiny pražského advokáta a zakladatele proslulého kabaretu Červená sedma Jiřího Červeného.
Rodinná tragédie začala po nacistické okupaci Československa, kdy oba rodiče prošli koncentračními tábory. Sonin otec byl Gestapem transportován do Terezína, matku odvezli do Ravensbrücku. Odtud se sice zbídačená vrátila, ale po komunistickém převratu byla zatčena a uvězněna na Pankráci, kde za podivných okolností během tří dnů zemřela. Sonin mladý manžel, pronásledovaný StB, uprchl z Československa.
Krutou ironií dějin je skutečnost, že dnes v někdejším bytě rodiny Červených sídlí archiv spisů Státní bezpečnosti. I Soňa Červená byla považována za nepřátelskou osobu, ale navzdory tíživé situaci se vrhla na uměleckou dráhu. Její osud se prý rozhodl už v dětství, kdy poprvé viděla v opeře Carmen a rozhodla se, že jednou bude zpívat jako ona.
Do kin vstoupil snímek Červená (zdroj: ČT24)
Hvězdnou kariéru začala ve vyprodaném karlínském divadle v představení Divotvorný hrnec, po boku Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Působila v brněnské opeře, ale cestu do Národního divadla zastavila stranická organizace. Přijala nabídku Státní opery v Berlíně, kde po jediném představení dostala angažmá a brzy také prestižní titul Komorní pěvkyně.
Podmanivá barva hlasu, dokonalá příprava na každé vystoupení, naprostá spolehlivost a jistě také neobyčejná krása a charisma ji brzy proslavily mezi diváky i profesionály.
Tou zdí projdu
V létě 1961 ji slavný Herbert von Karajan pozval zpívat do Salcburku. Do osudu Soni Červené však opět dramaticky zasáhla historie, tentokrát berlínská zeď. „Ta zeď všechno zazdila, všechny moje plány a naděje. Tak jsem se rozhodla, že tou zdí projdu. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života, protože můj otec ještě žil, a já věděla, že už ho nikdy neuvidím.“
Po útěku přes známý Checkpoint Charlie získala angažmá v Deutsche Oper. A záhy se splnil její životní sen: dostala roli Carmen v San Francisku, kde zpívala vedle slavného Maria del Monaco a zůstala zde po jedenáct sezon. Vysněná Carmen se stala nejslavnější rolí v kariéře, jako vášnivá cikánská dívka nadchla diváky v hledištích po celém světě.
Vystupovala také v Los Angeles, San Diegu, Seattlu a Chicagu, v operních domech od Palerma a Říma po Rouen a Glyndebourne. Opera uvedla Červenou do svých nejzářivějších příbytků: do milánské La Scaly, do pařížské Velké opery, sedmkrát se objevila v Bayereuthu.
Wilson, Waits, Reed
V San Francisku a na několika dalších scénách učila sólisty česky Janáčkovu Její pastorkyni. Janáčkova díla zároveň překládala do angličtiny, němčiny a francouzštiny. Po uzavření čtyřicetileté operní dráhy získala nabídku prestižního činoherního divadla Thalia z Hamburku. Hlavním režisérem se jí stal Robert Wilson a hudebními skladateli Tom Waits a Lou Reed. V jejich muzikálu The Black Rider zaujala obecenstvo pěti kontinentů.
Myslela jsem, že odcházím na věčné časy a smířila se s tím. A najednou tu byla sametová revoluce, takže jsem samozřejmě přijela zpět do svého rodného města, do své rodné země a hlavně za Vltavou. Ta mi opravdu velmi chyběla.
Po třiceti letech emigrace se Soňa Červená vrátila do Prahy, aniž ztratila svoji perfektní češtinu: „Všechno mi vzali, ale svoji rodnou řeč jsem si vzít nenechala.“ V 77 letech započala svoji druhou, českou divadelní kariéru. Dosud účinkovala v pěti operách v Národním divadle.
Operu o procesu s Miladou Horákovou Zítra se bude… sama iniciovala, právě tak jako operu 1914, když požádala amerického režiséra Roberta Wilsona, aby se jí ujal ve svém třetím pražském hostování. V předchozí inscenaci Roberta Wilsona Věc Makropulos ztvárnila hlavní roli.
Stále činorodá Soňa Červená se pro nadcházející sezonu stala patronkou přenosů z MET a nedávno vydala již třetí knihu nazvanou Stýskání zažehnáno u nakladatelství Academia. Úzce spolupracuje s orchestrem BERG, který do Česka přináší soudobou vážnou hudbu.
„Chtěla jsem ukázat, že když člověk má odvahu, talent, pracovitost a touhu, tak dokáže velké věci. Bohužel nám bolševik vyhnal takovouto umělkyni z Československa,“ říká režisérka Olga Sommerová.
Dokument Červená, který právě vstoupil do českých kin, uvedl mimo soutěž už festival v Karlových Varech, kde podle ankety patřil mezi divácky nejoblíbenější filmy. Koproducentem snímku je České televize.