Národní divadlo v Praze po svém pojalo divadelní klasiku. Molièrova Misantropa využívá k popisu současné společnosti, kterou uspokojuje jen její sebeobraz. Hlavní postavu moralizujícího škarohlída konfrontuje s mladými lidmi z pražské střední třídy.
„Zmocní se mě děs, když vidím lidi žít, jak žijí dnes.“ Misantrop si stěžuje na střední třídu
Jak obstát ideálům v hmotném světě? Toto dilema, které začne bránit samotnému životu, stojí podle režiséra Jana Friče za tragickým příběhem Misantropa. Zatímco v sedmnáctém století, kdy měla Molièrova hra premiéru, pohrdal věčně rozmrzelý moralista Alcest vrtochy nižší šlechty, současného hrdinu obklopili tvůrci hipstery posedlými technologiemi.
Součástí scény jsou proto projekce, v nichž postavy on-line sdílí svůj život. „Nemůžeme hrát o šlechticích z minulosti. Snažili jsme se hrát o sobě, o současné pražské střední třídě,“ podotýká režisér Frič.
Představitelé střední třídy se v jeho pojetí nimrají v drahém jídle, klepech a snobském tlachání o umění a ekologii. To vše ve verších, které tvůrci z razantně proměněného původního textu hry ponechali. I „současný“ Alcest si tedy povzdychne: „Dusím se zármutkem a zmocní se mě děs, když vidím lidi žít, tak jak tu žijí dnes.“
„Hořký úsměv pozdní lásky tam je a klepy společnosti jsou hypertrofovány, takže myslím, že to hlavní zůstalo,“ poznamenává k úpravám Vladimír Javorský. Představitel hlavního hrdiny Alcesta, který pohrdá pokryteckou společnosti, v níž lichotky střídají pomluvy. Jeho životní lásku Celimenu, jež ovšem zosobňuje mravy, které Alcest nesnáší, hraje Kateřina Winterová.
„Jako bychom my všichni nebyli schopni vyrovnat se s citem, s láskou, s upřímností – jako bychom dokázali vnímat realitu jen zprostředkovaně, přes její obraz. Snažili jsme se ukázat, co všechno dnes potřebujeme k životu, abychom se cítili ‚šťastni‘,“ shrnuje inscenaci Misantropa dramaturgyně Marta Ljubková.
Aktualizované Molièrovo drama je možné na scéně Stavovského divadla vidět před prázdninami ještě ve dvou červnových reprízách.