Život je tragikomický, říká devadesátiletá Jiřina Bohdalová. Ve svých rolích umí dojmout i pobavit
Herečka Jiřina Bohdalová slaví devadesátiny. Před kamerou poprvé stála ve třicátých letech a stále hraje. V divadle i ve filmu vytvořila silné dramatické postavy, zároveň patří k nejpopulárnějším komičkám české kinematografie. Její typicky chraplavý hlas je také neodmyslitelně spojován s oblíbenými večerníčkovými postavičkami.
Jiřina Bohdalová se narodila 3. května 1931 v Praze. K umělecké dráze ji nasměrovala maminka, která do hlavního města přišla jako služebná, byla ale též nadšená ochotnice.
Z jeviště malou Jiřinku „dostrkala“ i k debutu před kamerou. Ve filmu si Jiřina Bohdalová poprvé zahrála jako šestiletá, v komedii Pižla a Žižla na cestách (film nebyl dokončen, zachoval se jen němý fragment). Na plac se bez větších pauz stále vrací.
Pod dohledem Wericha i StB
Herectví chtěla vystudovat, na DAMU ji vzali až napotřetí. Ještě předtím musela odčinit svůj živnostenský původ (její otec provozoval truhlářskou dílnu), a rok učila na základní škole v Ostravě.
Když se na vysněnou divadelní fakultu dostala, větší dramata jí přichystal život mimo jeviště. Její otec byl odsouzen na patnáct let za protistátní činnost, ona sama byla krátce zadržena.
Vypětí, jemuž byla její rodina vystavena, se podepsalo i na průběhu hereččina těhotenství, když předčasně porodila dceru Simonu, dnes také významnou českou herečku.
Záchranu v nelehkých časech jí nabídl Jan Werich, k němuž hned po škole nastoupila do angažmá. On jí prý také poradil, jak se vykroutit z nátlaku StB. Nicméně v seznamu Státní bezpečnosti byla zaznamenána, jak se ukázalo po revoluci v roce 1989. Soud ale konstatoval, že je ve svazcích uvedena neoprávněně a její evidenci zrušil.
Život je tragikomický. To není tak, že by byl člověk pořád veselý, to by byl blázen.
Jako herečce jí bylo přáno, aby ztvárnila postavy tragické, komické i ty, které v sobě obě tyto polohy mísí. Po účinkování u Jana Wericha přešla do Divadla na Vinohradech, kde strávila třicet sedm sezon.
Následně našla působiště v Divadle Na Jezerce. I díky televizním záznamům zůstává zachováno její mistrovské herectví v Kočičí hře, Domě na nebesích, Idiotce nebo Generálce.
I ve filmu střídala role rázných i osudem zkoušených žen, zároveň dostávala příležitost uplatnit svůj komediální talent. V šedesátých letech se objevila ve snímcích Dáma na kolejích, Bílá paní či Světáci.
Od Ucha k Televarieté
Zásadním bylo pro ni obsazení do dramatu Ucho, které je kritikou komunistické moci. Snímek, jenž stojí na hereckém výkonu Jiřiny Bohdalové a jejího tehdejšího manžela Radoslava Brzobohatého, skončil v trezoru. Omezení postihlo i herečku. Nejen kvůli Uchu, ale i proto, že v roce 1970 svědčila na svatbě Jeleny Mašínové a Pavla Kohouta. Navíc její sestra emigrovala.
Po dvě normalizační dekády se tak Bohdalová na plátně objevovala spíš výjimečně. Nicméně o to větší příležitost dostávala v televizi, která jí pomohla k pozici jedné z nejpopulárnějších hereček. Jejím charakteristickým hlasem promlouvaly večerníčkové postavy jako Křemílek a Vochomůrka, Rákosníček nebo Malá čarodějnice.
Dospělé bavila, po boku Vladimíra Dvořáka, v revuálním pořadu Televarieté, jenž se natáčel ještě v devadesátých letech. Objevila se také v mnoha televizních filmech, inscenacích a seriálech, byť hlavní role se jí vyhýbaly.
Ach, ty velké role
Ty přišly až v devadesátých letech. K jejím nejvýraznějším porevolučním příležitostem patřily v televizi čtyřdílný film Přítelkyně z domu smutku, odehrávající se ve vězení osmdesátých let, a krimikomediální cyklus Ach, ty vraždy. Sérii přímo pro ni připravil režisér a scenárista Zdeněk Zelenka. Pozornost k ní přitáhla také její zatím poslední role v televizním dramatu Klec.
Jiřina Bohdalová měla po celý život štěstí, že její talent nechávala vyniknout řada mimořádných tvůrců, ve filmu i na divadle. Mimo jiné Karel Kachyňa, Zdeněk Podskalský, Jiří Hubač, Jiří Strach či už zmíněný Jan Werich.
Dvě ceny Český lev
S Kachyňou například natočila čtvrtstoletí po Uchu drama Fany, v němž ztvárnila mentálně zaostalou ženu. Získala za ni druhého Českého lva, první filmovou cenu jí vynesla pohádka Nesmrtelná teta.
Na Lva byla nominována i v roce 2012 za Vrásky z lásky. V komediálním příběhu o pozdní romanci se po desetiletích opět sešla před kamerou s Radoslavem Brzobohatým.
Vedle uměleckých ocenění je Jiřina Bohdalová také držitelkou státního vyznamenání. Medaili Za zásluhy z rukou prezidenta Miloše Zemana převzala v roce 2013.
„Svoje prohry si zpracuji sama doma“
Nyní se herečka bilancování brání a dál intenzivně pracuje – i přes koronavirovou krizi. „Ve svých letech to už beru tak, že je zázrak, že stojím na jevišti, takže tím víc mi diváci chybí. Ale jsem tolik činorodá, že neposedím.“
V uplynulém roce ale přivítala i čas na odpočinek, a třeba malovala. „Já už se těším na všechno, i na příští den. Nezapomeňte na to, kolik mi je. Já se prostě raduji,“ uvedla v Událostech s tím, že ji vždy překvapí, když je na ni někdo zlý. „Nenesu si svoje prohry nebo negace ven. Já si je zpracuji sama doma, protože se mě taky týkají, ale nikoho tím neobtěžuji,“ prohlásila.
Před pár týdny dotočila komedii Vánoční příběh režisérky Ireny Pavláskové, který by měl přijít do kin na konci roku. Hraje v ní věhlasnou herečku, která řeší maléry svého syna v podání Karla Rodena. Učila se i repliky ve francouzštině.
„Já to tak nikdy neberu, že je to psychicky nebo fyzicky náročná role,“ uvedla s tím, že když roli vezme, tak už neřeší, zda to bude těžké. „Já jsem byla hlavně spokojená, že to je příběh, který je uvěřitelný. Nebylo to takzvaně vycucané z prstu, a to já dělám vždycky ráda,“ sdělila. Natáčet měla i celovečerní dokument, práci s režisérem Jiřím Strachem ale zastavila pandemie.
