Byla odsouzena k dlouhému strádání a pomalé smrti. Vrah, který přišel ze vzdálené minulosti, dokonale zametl stopy, uklidil ji do „klece“, odkud není úniku a ona ví, že až příště uvidí jeho tvář – zemře!
Zdá se, že na temném, evropském severu se ponurému kriminálnímu thrilleru stále daří. Chladný styl, specifická atmosféra, drsné mezihry a formát krimi naklonovaný psychothrillerem, to je vlna, jež se valí od severu a poznamenáva i Hollywood, který vždy citlivě reaguje na to, co frčí. A tak se vedle jmen jako je Bergman, Trier či Kaurismäki vyslovují stále častěji jména Stieg Larsson (jehož Milénium se stalo vlajkovou lodí žánru a evokovalo i Fincherův americký remake s Danielem Craigem), Jo Nosbø (po Lovcích hlav by se snad měl Scorsese pustit do jeho Sněhuláka), Lars Kepler alias manželé Ahndorilovi (jejichž Hypnotiéra ekranizoval Lasse Hälstrom) - a za Dánsko Jussi Adler-Olsen, jehož první díl úspěšné série o oddělení Q (jež vychází již nějakou dobu i u nás), posloužil jako literární předloha k natočení tohoto filmu. Vypadá to, že temnota je pro sever stále symptomatická a muži tu pořád (neřkuli čím dál tím víc) nenávidí ženy, a když se jim dostanou na tělo, dávají jim pořádně zabrat.
V tomto případě populární politička Merete Lynggaardová zmizela beze stop zhruba před pěti lety. A všichni se časem shodli, že svůj život dobrovolně ukončila (byť k tomu neměla žádný zjevný důvod?) v ledové pěně Severního moře, našlehané lodním šroubem trajektu, který ji už nedovezl do přístavu. To už se tak některým politikům stává, že zazáří a pak beze stopy zmizí. Někdy úlevně, protože jich už bylo dost, někdy bolestně, neboť mohli ještě ledacos dobrého vykonat a postarat se o to, aby nám bylo lépe. Sympatická a oblíbená Merete, která zdánlivě neměla žádného viditelného nepřítele, patřila rozhodně do druhé kategorie.
Jenomže skuteční nepřátelé bývají někdy takřka neviditelní. O to je jejich úder nečekanější a zrádnější. A tak Merete zmizela, vytratila se z tohoto života jako lodní brázda, jež vzápětí splyne s hladinou a zůstaly tu po ní jen pomalu blednoucí vzpomínky a duševně nemocný brácha, o něhož se předtím starala a který jediný možná zahlédl temnou siluetu Mstitele, s níž se pak v blázinci uzavřel do vyděšeného a zarputilého mlčení. A také jeden problematicky „uzavřený“ spis, který byl předán do archivu mezi ty, jejichž pointu tvoří nejpravděpodobnější a tedy všemi akceptovaná spekulace, protože chybí důkazní materiál a nějak se případ uzavřít musí. Vyšetřování sice skončilo, ale žádná stopa není nikdy tak zavátá, aby ji nevyčenichal nejlepší polda s nejtvrdší palicí ve sboru, zaťatý samorost komisař Carl Mørck, kterého po brutální akci, v níž mu jeden parťák zemřel a z druhého se stal doživotní invalida, uklidili do oddělení Q, které má již jen třídit a evidovat staré a nedořešené případy.
Jenomže to neznají Carlovu buldočí sveřepost, stopařský čenich a lovecké instinkty, které ho vybudí k tomu, že zaprášený případ Merete Lynggaardové na vlastní pocuchané triko (i nad své kompetence a proti vůli nadřízených) znovu otevře. Jakoby tušil, že se nad ní tehdy nezavřela voda a i po pěti letech může ještě někde bojovat o svůj život. Jakoby k němu vzdáleně doléhal zlověstný šepot pomstou posedlého úchyla, který se odráží od stěn přetlakové komory a rozdírá mysl zdevastované, ale stále ještě dýchající ženy: „Ahoj Merete, odsud se ven už nikdy nedostaneš…“
Doposud spíše televizní režisér Mikkel Nørgaard nechtěl evidentně čekat, až si práva na Adler-Olsenovu výživnou krimi sérii usápne Hollywood (který tahle témata v severských vodách loví stále častěji). Ve svém druhém celovečeráku se spojil se scenáristou Nikolajem Arcelem, jenž pro film úspěšně přepsal již Larssonovi Muže, kteří nenávidí ženy, a má tedy v tomto formátu úspěšně natrénováno. Výsledkem je slušně vystavěný krimthriller, jenž vcelku zapadá do, v současné době hodně sledovaného, rámce tohoto severského formátu a nabízí většinu jeho atributů. Stylový severský „look“, neučesanou, autentickou spketakulárnost, která buduje temnou až drásavou atmosféru, funkční flasbacky, jednu scénu s trháním zubu, (vzdáleně evokující Trosečníka), kvůli které možná odložíte zítřejší návštěvu zubaře a na duši i těle zjizveného (téměř anti)hrdinu, který jde často do kolen, ale jehož nic nesloží, protože to prostě nikdy nevzdává.
Tenhle ústřední drsňák, v jehož základním výrazu je vepsáno vše, takže ho vlastně ani nemusí často měnit (což také vskutku nečiní) je tu ztělesněn Nikolajem Liem Kaasem, jenž vypadá jako někdo, v jehož žilách ještě koluje bojovná krev starých a nepokořených Vikingů. A lze mu beze zbytku věřit, že jeho osobní život je na mraky, ten profesionální hraje jen podle svých pravidel (z nichž dostávají nadřízení kopřivku) a jeho parťáky občas vynášejí nohama napřed, čímž sice krutě trpí, ale zároveň mu to nezabrání, aby to takhle neválel dál. Když se tahle skála rozhodne, že nemůže přestat, dokud nezjistí, co se tenkrát opravdu stalo, pište si, že na to přijde, kdyby to mělo být to poslední, co udělá.
Je to masivní, sevřený a do sebe pohroužený výkon, který tu kameňák Kaas předvádí, na což radostně upozorňuji hlavně proto, že je velmi pravděpodobné, že se tu s ním sice setkáváme poprvé, ale nikoli naposled. Na jeho uzavřenou odtažitost si budete možná chvíli zvykat, stejně jako na jeho poněkud exotického arabského parťáka Assada, který tentokrát přežil do dalších dílů. Nepochybuji o tom, že se oba brzo vrátí, protože v archivu je odložených a nevyřešených případů hafo, Adler-Olsen je výkonný spisovatelský tempař, který se rozhodně nefláká a hned po své premiéře a prvním víkendu se Žena v kleci stala v Dánsku nejúspěšnějším filmem posledních deseti let.
Narativní koncept tohoto ponurého příběhu je založený na průběžném střídání dvou základních dějových rovin. V té elementární se životem i profesí omlácený, ale nezničitelný komisař Carl Mørck vydává proti vůli všech po staré a téměř neznatelné stopě, na jejímž konci může být dosud žijící oběť. V té druhé se poměrně brzo dozvídáme, zdali toto jeho úsilí má vůbec nějaký reálný smysl, zdali je vůbec někdo, koho lze ještě zachránit. Ale přesto (či spíše právě proto), že toto, na rozdíl od něj víme, neředí to hustou atmosféru Nørgaardova snímku a neoslabuje to jeho tempo ani napětí.
Šest let po té, co byl vydán první literární příběh komisaře Carla Mørcka a ustaveno oddělení Q (zatím napsal Adler-Olsen další čtyři pokračování) doputoval tenhle tuhý chlápek konečně na filmové plátno, což se při současném severském boomu tohoto formátu dalo tak trochu čekat. Nadějná ekranizace prvního dílu téhle série je tedy za námi a nepochybně je že už zaděláno na další. Tentokrát ovšem na sveřepého stopaře a lovce zločinu Carla tak dlouho čekat nebudeme.
KVIDEN I BURET/ŽENA V KLECI
Dánsko 2013, 97 min., české titulky, 2D. Režie: Mikkel Nørgaard. Scénář: Nikolaj Arcel. Kamera: Eric Kress.
Hrají: Nikolaj Lie Kaas (komisař Carl Mørck), Fares Fares (Assad), Sonja Richterová (Merete Lynggardová).
V kinech od 31. října 2013
