Ve věku 91 let zemřel v úterý filmový režisér a scenárista Jean-Luc Godard. Kmotr francouzské nové vlny se proslavil především experimentováním s filmovou formou a provokujícím narušováním konvencí v moderní společnosti. Jeho pohled na film proměnil světovou kinematografii a inspiroval režiséry celá desetiletí po vrcholu nové vlny v šedesátých letech minulého století. Filmovou klasikou jsou Godardovy snímky U konce s dechem nebo Bláznivý Petříček.
Zemřel režisér a guru nové vlny Jean-Luc Godard
Zemřel Jean-Luc Godard (zdroj: ČT24)
„Kinematografie, to je pravda 24krát za vteřinu,“ prohlásil Godard. Do svých filmů se snažil vtáhnout všednost, na jednoduchých až banálních příbězích stavěl experimenty, to vše s poetismem a ironií.
Godardova filmografie zahrnuje snímky od netradiční gangsterky (U konce s dechem), filmové vize totality (Alphaville) až po maoistickou agitku (Větry z východu) i parafrázi křesťanského mýtu (Zdravím vás, Marie). Ve filmu používal četné citáty a citace, narážky na dobové jevy a dokumentaristické postupy. Natáčel velmi úsporně, s minimálním štábem a v reálném prostředí.
Podobně jako François Truffaut či Louis Malle vzešel i on z okruhu pařížských filmových kritiků, neúnavných „pojídačů filmů“. Jako oni začínal hranými skeči a dokumentárními snímky. Okruhu těchto režisérů se začalo říkat nová vlna.
Objevitel Belmonda
Zájem o tuto hnutí pomohla zdvihnout v roce 1960 Godardova prvotina U konce s dechem. Jednoduchý příběh o krádeži auta, následné vraždě a útěku představil vycházející hvězdu mladičkého Jean-Paul Belmonda. Film o přitažlivém rebelovi, okouzlujícím a ležérním vrahovi na útěku, představoval odvetu mladé generace tehdejší úzkoprsé společnosti. „Na to, abyste mohli natočit film, potřebujete dívku a revolver,“ prohlásil ironicky Godard.
Belmondo zprvu roli u Godarda jako odrazový můstek k úspěchu nejprve nevnímal. „Byl jsem přesvědčený, že to bude totální propadák,“ myslel si. Nestalo se. A nepropadl ani jejich další společný snímek – Bláznivý Petříček.
Bláznivý Petříček
Vlivný radikál
Díky své tvorbě v šedesátých letech se stal Godard nejslavnějším a nejradikálnějším představitelem francouzské nové vlny vyznávající program realismu, kterého je možné dosáhnout především dlouhými nepřerušovanými záběry. Godardova tvorba a myšlení o filmu se pak ještě mnohokrát proměnily a pokaždé zásadním způsobem ovlivnily přístup k pohyblivému obrazu.
Protože byl Godard také teoretikem, jsou některé jeho filmy často spíše samoúčelným experimentem, ilustrací jeho momentálních teoretických postojů a politického přesvědčení. Při tvorbě rád využíval moderní technologie a zkoušel jejich možnosti.
„Ztrácíme národní poklad,“ napsal na Twitteru francouzský prezident Emmanuel Macron. Godarda označil za ikonu nové vlny, která vytvořila moderní, svobodné umění.
Zajímavý je můj film, ne já
Godard k filmu „zběhl“ po studiích etnologie na Sorbonně, kdy s přáteli založil časopis Gazette du cinéma. „Při tom všem nám šlo ale hlavně o filmy. Když jsem šel za režisérem, tak jen proto, protože za film nesl hlavní zodpovědnost. Jinak platil jen film sám. Dnes ale, při rozměrech, které slovo ‚autor‘ nabylo, se vše redukuje na osoby. Já sám přece nejsem zajímavý. Zajímavé je nanejvýš to, co jsem udělal,“ stěžoval si Godard v roce 1996 v rozhovoru po rakouský týdeník Profil.
Připustil, že díl viny na kultu autorů nese právě i nová vlna. „Ale více díky sdělovacím prostředkům než nám samým. Média se orientují na informace lehkého žánru. A to filmům moc nevyhovuje,“ dodal.
Navíc zajímavý je i Godardův život, nejen jejho tvorba. Když mladému Jeanu-Lucovi rodina – otec byl lékař, matka dcerou bankéře – odepřela finanční podporu, zvolil si bohémský život. V případě nutnosti i kradl peníze a jídlo. S otcem posléze odjel do Ameriky, po návratu se dal najmout jako dělník na stavbě přehrady ve Švýcarsku.
Rozkládal film
S vydělanými penězi natočil první krátký film o stavbě přehrady Opération béton. Jeho tituly z šedesátých let rozkládaly filmové styly a žánry, ať už to byl muzikál Žena je žena, váleční Karabiniéři nebo „film o filmu“ Pohrdání, do něhož obsadil Brigitte Bardotovou či legendu němého filmu Fritze Langa.
Pohrdání (1963, režie: Jean-Luc Godard)
S herečkou a manželkou Annou Karina založili v roce 1964 vlastní produkční společnost Anouchka Films. První film Vdaná žena museli přestříhat kvůli cenzuře, které se nelíbila scéna na pláži s herečkou nahoře bez. Jiný film Vojáček byl zase ve Francii zakázán pro své komentáře o Alžírsku. Ve filmu Číňanka Godard vystavil konfrontaci ideje komunismu a maoismu.
Inkognito v Československu
V roce 1969 natočil i polemický dokument o Československu s českým názvem Pravda. Vypravil se do Prahy a inkognito – často okýnkem automobilu – natáčel. Český režisér Jan Němec vzpomíná, jak se s Pavlem Juráčkem dozvěděli, že Godard natáčí v Praze prorežimní film, a dokonce ho sledovali s úmyslem jej inzultovat, což se nakonec nestalo.
Experimentátorem zůstal i ve svých osobních dějinách kinematografie, nazvaných Příběh(y) filmu. Natáčel je v posledním desetiletí před koncem milénia. Představují pětihodinovou fresku složenou v jeho roztěkaném stylu ze stovek útržků z filmů.
Oscar? Je divný
Ke konci své kariéry byl Godard prý stále stejně hravý, provokativní i zvrácený jako kdykoliv předtím, napsal britský list Guardian v recenzi k jeho snímku Naše hudba (2004). V posledních letech zaujal experimenty, jakými byl například stominutový opus Socialismus. Během rodinné projížďky lodí pojednává o nenaplněných ideálech západní společnosti plný kritické sebereflexe, nečekaných spojení, umělecké kreativity a vtipu.
Sbohem jazyku (2014, režie: Jean-Luc Godard)
Posledním hraným titulem režiséra i scenáristy Jeana-Luca Godarda zůstalo experimentální drama z roku 2014 Sbohem jazyku. „Je to o muži a jeho ženě, kteří si již navzájem nerozumějí, protože nehovoří stejným jazykem,“ shrnul Godard. O čtyři roky později ještě z fragmentů hollywoodské klasiky i youtubové propagandy ISIS sestavil Knihu obrazů. Filmovou esejí poukazoval především na odzicení a agresi současného světa.
Oscara ani nominaci na tuto cenu Godard nikdy nezískal. Toho čestného odmítl v roce 2010 převzít. „Nemám víza do Států a ani o ně nechci žádat,“ přiznal v rozhovoru pro New York magazine s tím, že navíc nestojí ani o samotnou cenu, která je podle něj divná.