Praha - Ve věku 86 let zemřel po dlouhé nemoci 26. prosince dlouholetý herec Divadla na Vinohradech Jaroslav Moučka. Ztvárnil zde za 40 let téměř 150 rolí, například Jana Husa, myslivce v Pleskotově inscenaci Babičky nebo čerta Trepifajksla, kterého hrál ve hře Jana Drdy Dalskabáty, hříšná ves po boku Vlasty Chramostové (1959) a poté i v televizním filmu po boku Jiřiny Bohdalové (1976). Účinkoval ve více než 70 filmech a další desítky postav ztvárnil v rozhlase, televizi a dabingu. Často hrál v televizních seriálech (F. L. Věk, Byli jednou dva písaři, Taková normální rodinka, Život na zámku, Nemocnice na kraji města a další). Z herecké profese ho definitivně vyřadila až Parkinsonova choroba. Stáří trávil na Jindřichohradecku v Kardašově Řečici.
Asi nejslavnější rolí se pro Jaroslava Moučku stal právě čert Trepifajksl. Ale proslavil ho i soudruh Pláteník z Dietlova propagandistického televizního seriálu Okres na severu (za tuto roli získal státní cenu Klementa Gottwalda a stal se oficiální tváří systému). Svým zjevem, projevem, ale i smýšlením se stal výrazným a vyhledávaným typem klaďasů, dělníků, kádrem. Často býval obsazován v detektivkách.
Jaroslav Moučka se narodil 9. listopadu 1923 ve Studené v jindřichohradeckém okrese. Otec byl obchodním cestujícím, matka švadlenou. Postupně se učil kamnářem, pekařem, knihkupcem a nakonec během války pracoval jako strojní zámečník a soustružník. Pohyboval se v dělnickém prostředí, které formovalo i jeho politický postoj.
Už během války se zajímal o divadlo, a když jednou zaskočil u jihlavských ochotníků, herectví propadl. Po válce nastopil profesionální dráhu v Horáckém divadle v Jihlavě jako inspicient s hereckou povinností. Ve stejných funkcích byl angažován v Kladně. Ve 26 letech v roce 1949 vstoupil dokonce do pražského Národního divadla, tam se však ve velké konkurenci neprosadil a po roce odešel do tehdejšího Gottwaldova. V roce 1953 se pak definitivně usadil v pražském Divadle na Vinohradech (v té době Ústřední divadlo Československé armády) a byl jeho členem až do roku 1994.
Jaroslav Moučka může sloužit jako modelová postava vzestupu a pádu vlivu české radikální levice. V mládí byl nekritickým příslušníkem komunistické strany, ve druhé polovině 60. let s nadšením přijal reformní kurz KSČ, na protest proti okupaci ze strany vystoupil a z mladistvých ideálů vystřízlivěl (jeho bratr Milan byl v padesátých letech vyšetřovatel StB, mimo jiné byl vedoucím vyšetřovatelů v procesu s Miladou Horákovou - když se o tom Jaroslav dozvěděl, přestal s bratrem mluvit).
Objevil se v malé roli v kritickém dramatu Ucho a především ztvárnil hlavní roli v trezorovém snímku Dlouhé dopoledne. KSČ mu tuto zradu nezapomněla a během normalizace byl opomíjen. Nicméně i tehdy se objevoval v televizi i ve filmu. V druhé polovině 70. let, kdy vznikla Charta 77, KSČ potřebovala odpovědět ideovou protiofenzivou. Jaroslav Moučka dostal nabídku vrátit se do strany a získat lepší postavení na hereckém žebříčku. Přijal znovu stranickou legitimaci a odměnou se mu v roce 1978 stal titul zasloužilého umělce.
Po listopadu 1989 se Moučka dokázal z Pláteníkova stínu vyvléknout. Až do konce 90. let zůstal herecky aktivní, na televizní obrazovce se naposled objevil v seriálu České televize Život na zámku, na filmovém plátně pak v pohádce Zdeňka Trošky z roku 1998 Z pekla štěstí. V posledních letech se jeho zdravotní stav rapidně zhoršil, vedle Parkinsonovy choroby bojoval také s rakovinou tlustého střeva. Podle přání rodiny se poslední rozloučení uskuteční v úzkém kruhu na rozptylovém paloučku.
