Ve věku 87 let zemřel uznávaný hudební kritik Jiří Černý. Jako první nehudebník byl uveden do síně slávy cen Anděl. V oboru je považován za legendu, jeho znalosti sahaly od opery přes pop, folk až po rock. O hudbě psal přes šedesát let, uváděl také první československou rozhlasovou hitparádu. V době normalizace pouštěl režimem zakazovanou hudbu na takzvaných Antidiskotékách, v listopadu 1989 se účastnil založení Občanského fóra.
Zemřel hudební kritik Jiří Černý, pouštěl Čechoslovákům Beatles i Kryla
Zemřel hudební kritik Jiří Černý (zdroj: ČT24)
I když je Jiří Černý vnímán především jako znalec dění na populární scéně, jeho prvním článkem s hudební tematikou byla recenze Bizetovy opery Carmen ve Smetanově divadle. Uveřejnil ji deník Večerní Praha v roce 1956.
Později pracoval pro Mladý svět. „Přišel jsem tam a hned mi natvrdo řekli, abych psal o hudbě pro mladé, v podstatě o taneční hudbě, o Semaforu, divadlech malých forem, ale já jsem doma vyrůstal na národních písničkách, maminka mě vodila na koncerty, do opery a tak,“ vzpomínal Černý.
Patřil k prvním publicistům píšícím v Československu o rokenrolové hudbě. „Na rockové hudbě mě lákal nejen zvuk elektrických kytar, ale i to, že mládenci, kteří na ně hráli, to měli opravdu těžké. Režim se k nim choval nepěkně. Tak jsem jim chtěl pomoct a už jsem u toho nějak zůstal,“ prozradil v pořadu Před půlnocí.
Běž domů, Ivane, vzkázal v rozhlase
V časopise musel skončit z politických důvodů. A podobné problémy měl i v rozhlase, kam přinesl první československou hitparádu s názvem Dvanáct na houpačce, která se stala nesmírně populární. Díky němu zněli v rádiu třeba Beatles nebo Karel Kryl. Tomu také produkoval desku Bratříčku, zavírej vrátka, kritickou k tehdejšímu režimu.
V rozhlase Černý skončil v roce 1969, když do vysílání zařadil protiokupační píseň Jaromíra Vomáčky Dobře míněná rada, která je spíše známá jako Běž domů, Ivane.
„Když mě režim nějak zatlačil dolů, vždy jsem se i od toho nejnižšího bodu odrazil, i dílem náhody, nahoru. Dodnes bych měl chodit tomu soudruhovi Filipovi dávat ráno za dveře láhev šampaňského, protože od roku 1965 jsem byl neustále, až na pár výjimek, na volné noze. Tím jsem se naučil ručit sám za sebe, nespoléhat se, nemít žádné dovolené,“ prohlásil v roce 2010.
Antidiskotéky
Prý už od tanečních se přátelil s Václavem Havlem, Chartu 77 ale podepsat nechtěl. Později řekl, že se bál, aby komunisté neudělali konec jeho už tak trpěným Antidiskotékám.
Tak nazval poslechové pořady, s nimiž začal vystupoval po odchodu z rozhlasu, pouštěl zahraniční hudbu a písně režimem pronásledovaných domácích hudebníků, tedy to, co lidé jinde slyšet nemohli. „Pustil třeba elpíčko Karla Kryla, ovšem s tím, že je to mladý talentovaný písničkář Víťa Jasný,“ vypráví kritik Jan Rejžek.
Podobnou vzpomínku má i další zástupe hudební kritiky Ondřej Bezr: „Dodnes si pamatuju, že někdy v roce 1987 pod matoucí název poslechového pořadu Průkopnice českého rocku, ukryl Martu Kubišovou. Setkal se s různými omezeními a zákazy, nebyl to úplně typický disident, ale díky tomu se mohl veřejně objevovat a nějakým způsobem formovat moji generaci dorůstající ještě za totality.“
Dokument Když se řekne Jiří Černý (zdroj: ČT24)
„Moc velký strach jsem neměl, především proto, že mě nebylo odkud vyhodit,“ uvedl Černý později. Podle odborné veřejnosti byly Antidiskotéky pořadem, kterým se Černý do československých kulturních dějin zapsal asi nejpodstatněji. „Často svými pořady donutil lidi, aby změnili náhled na sebe sama. Jak to umění má dělat,“ napsal o něm nedávno publicista Pavel Kosatík. Desky do pořadu získával Černý hlavně od známých v cizině, třeba černošskou muziku dostal od Karla Gotta.
V sedmdesátých letech byl nejčastěji publikovaným přispěvatelem v hudebním časopise Melodie. Senzaci pak vyvolala kniha Poplach kolem Beatles, kterou dal Černý dohromady se svou tehdejší ženou Miroslavou. Byla to první kniha o „Broucích“ mimo anglosaský svět.
Před ministerstvem dal přednost hudbě
V listopadu 1989 se Jiří Černý aktivně zapojil do revolučního dění, byl při založení Občanského fóra. Později odmítl nabídku stát se ministrem kultury. Raději pokračoval ve svém řemesle. Vedl časopis Rock & Pop, opět vysílal v rozhlase a vystupoval se svými poslechovými pořady.
O porevoluční produkci říkal: „Trh je špatný kamarád výborné hudby. To jsem poznal, když jsem byl v sedmdesátých letech v Anglii, a říkal jsem si, jak v zemi, kde jsou Beatles a Rolling Stones, může být třeba v televizi tak špatná hudba. To je věc trhu. S tím se nedá dělat nic kromě jediné věci – člověk nebude hledat dobrou hudbu v televizi a rozhlase, ale sám si za ní zajde právě do klubů nebo si bude lépe vybírat na discích.“
Jiří Černý byl výjimečným stylistou, o populární i klasické hudbě psal i mluvil s nadhledem a hlubokými znalostmi. „Nejenže psal čtivě, vtipně, ale měl vždy přesahy do výtvarného umění, do filmu a hlavně podtext. Nebylo to takzvaně psaní o písničkách, bylo to o pravdě, o morálce, o svobodě,“ říká Jan Rejžek. „Kritik není ten zlý zapšklý dědek, který lije kýble špíny, je to osvětář, který nahrazuje nefunkční hudební redaktory v rádiu a hraje to, o čem si myslí právem, že je to možná zajímavé i pro další lidi.“
Třicet let po revoluci přínos Jiřího Černého ocenila Česká hudební akademie a uvedla ho do síně slávy – jako vůbec prvního nehudebníka. V roce 2013 získal Cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby.
Přitom se nejprve zdálo, že se bude věnovat sportu. Ve čtrnácti letech byl druhý na mistrovství světa v lukostřelbě. V novinách se jméno Jiřího Černého objevilo o čtyři roky dříve, než vydal první hudební recenzi. Jako sportovní novinář zasílal do tehdejšího deníku Lidová demokracie výsledky lukostřeleckých závodů, později pracoval jako sportovní novinář, psal také o stolním tenisu, cyklistice, krasobruslení nebo tenisu.
Jan Rejžek: Pustil Kryla a řekl, že je to písničkář Víťa Jasný (zdroj: ČT24)
Uznání mají pro Černého kolegové novináři i Olda Říha, jehož kapelu kritizoval
Novinářští kolegové vzpomínají na zesnulého Jiřího Černého jako na hudebního publicistu zásadního významu.
Miloš Skalka zdůraznil, že Černý jako první pochopil, že na hudební scéně hudbu let minulých najednou v šedesátých letech vystřídal nový fenomén rokenrol. „Byl prvním, kdo o tom začal nadšeně psát, protože v tom cítil budoucnost muziky. A nevyčerpatelnosti rockové muziky se věnoval i ve svých sleevenotech (textech na obaly desek) a při vybírání nejrůznějších kompilací. A když klasická rokenrolová vlna opadla, tak se přeorientoval na autorskou folkovou muziku a stal se propagátorem tohoto menšinového žánru,“ uvedl Skalka.
Petr Korál připomněl působení Černého jako prvního šéfredaktora časopisu Rock & Pop. „Sice nebyl prvním člověkem, který by to rozjížděl z vlastní vůle, ale když ho Vojtěch Lindaur a další oslovili, zda by chtěl být šéfredaktorem, tak přes svoji značnou nevoli, protože nikdy nechtěl ničemu šéfovat, do toho šel a sehrál při jeho vzniku důležitou roli,“ vzpomínal Petr Korál.
„Jirka byl ten úplně nejlepší ze všech. Vzpomínám si třeba na to, když mi Jirka Černý během patnácti vteřin vysvětlil, co ve článku, který jsem napsal, bylo dobře a co tam bylo špatně,“ oceňuje Černého někdejší kolega Jaroslav Špulák.
Slova uznání našel i hudebník Oldřich Říha, se kterým měl Černý rozpory. Úspěch Říhovy kapely Katapult označil za „vyhnaný manažerskými prášky“ a mylně jí předvídal krátkou kariéru. „Černý byl velký borec a i velcí borci občas uletí… Je mi to líto, necítím zášť a myslím si, že dělal svoji práci dobře. Já jsem to respektoval. Kouř od kritiky dostávali občas i Black Sabbath, AC/DC, prostě skoro všichni,“ řekl Říha.
Hostem pořadu Interview ČT24 byl Michal Prokop (zdroj: ČT24)
Prokop: Černý měl velmi široký záběr
Podobně se v pořadu Interview ČT24 vyjádřil i hudebník Michal Prokop. „V době normalizační mě moc nechválil, ale já jsem vždy v hloubi duše věděl, že on má pravdu. Že to, co on tepe, tak je hodno tepání. U něj jsem nikdy neměl pocit, že by si vyřizoval nějaký účet nebo nějaké mindráky, vždycky jsem cítil, že mu je to vlastně líto, že mi to moc nejde,“ zavzpomínal Černého hudební recenze Prokop.
Dodal, že byl člověkem „nesmírně širokého záběru.“ „Byl schopen dělat kvalifikované recenze i na operní představení. Byl také původně sportovním redaktorem. Dalo se s ním debatovat o čemkoliv,“ uvedl s tím, že Černý vychoval celou generaci publicistů i hudebníků. „Objevoval lidi. To je známkou nejvyšší kvality pro recenzenta. Pokud kromě toho, že někoho takzvaně sprdne, také objevuje nové tváře a nebojí se je prezentovat,“ podotkl Prokop s tím, že šlo o Černého obrovskou zásluhu.
Česká televize Jiřího Černého připomene ve vysílání dokumentem Když se řekne Jiří Černý v úterý 22. srpna od 21:00 na ČT art.