Ve věku 93 let zemřel český básník, textař a scenárista Karel Šiktanc. Jeho literární počátky ovlivnila komunistická ideologie, ale po roce 1968 jej režim pronásledoval a publikovat mohl pouze v samizdatu a v zahraničí. V roce 2010 ho tehdejší prezident Václav Klaus vyznamenal medailí Za zásluhy.
Při psaní mu vždy šlo o prolínání věcí či témat na co nejmenším prostoru, avšak s co největším nábojem. „Nasvítit moment ze všech stran,“ popsal to jednou Šiktanc. Často využíval úryvky z náhodně zaslechnutých rozhovorů a nebránil se průnikům jinam: „A pořád jsou věci, které přivoláš jen / mlčením. / Pro které ještě nemáš abecedu.“
Podle básníka Petra Hrušky, který o něm napsal monografii nazvanou Někde tady (2010), se Šiktanc vždy vyznačuje „náročnou prací se slovem, rytmem i rýmem … svébytnou zaříkávací metaforikou, nervní intonací, archaickými novotvary, promluvou lomenou do zámlk či nezvyklým grafickým členěním jednotlivých veršů s různě velkými mezerami mezi slovy“.
Rodák z Hřebče na Kladensku Šiktanc, jehož otec byl truhlářem a později železničním zřízencem v ocelárnách, absolvoval učitelský ústav. Vysokou školu pedagogickou ale nedokončil a v roce 1950 se stal redaktorem Českého rozhlasu. V letech 1955 až 1959 byl členem redakční rady časopisu Květen a literárního uskupení utvořeného kolem něj, které se hlásilo k programu takzvané poezie všedního dne (spolupracoval se svým přítelem Jiřím Šotolou). Od roku 1961 byl deset let šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta.
Budovatelství, nemilost, samizdat
V 70. letech však upadl v nemilost a s nastupující normalizací byla v Mladé frontě zlikvidována většina nákladu jeho sbírky Mariášky a Šiktanc sám z nakladatelství v roce 1971 odešel. V následujícím období vystřídal řadu příležitostných zaměstnání, pro svůj odmítavý postoj k totalitní moci a veřejnou angažovanost byl vyslýchán a zbaven oficiálních publikačních možností.
„Živil jsem se tenkrát různě. Chodil jsem třeba s kluky tapetovat do Juldy Fuldy na vánoční trh. Poslední dva roky jsem pak dělal strážného tenisových kurtů na Štvanici u Kodeše, který mě tam vzal jako vrátného a hlídače. Napsal jsem díky tomu knížku Ostrov Štvanice,“ vzpomínal později.
Do literatury Šiktanc vstoupil na počátku 50. let poezií budovatelsky nadšeného optimismu (Tobě, živote!, Pochodeň jara), přesvědčivější obraz světa pak přinesla až sbírka Žízeň (1959).
Jistým přelomem pak byla skladba Heinovské noci z roku 1960, kde se silně projevil zážitek z vyhlazení Lidic, sousední vesnice, kde měl mnoho kamarádů. Tehdy nalezl Šiktanc svou vlastní básnickou řeč – úsečný jambický verš, bohatou metaforiku i dramatický rytmus střihu, i své téma – paměť, která se stala východiskem pro celou jeho další tvorbu.
Od sbírky Zaříkávání živých z roku 1966 bylo zjevné, že se jedná o jeden z nejvýraznějších básnických hlasů tehdejší střední generace. Další knihy Adam a Eva (1968) a Mariášky (1970) to potvrdily.
V průběhu normalizace publikoval v samizdatových periodikách. Dalším vrcholem Šiktancovy tvorby je cyklus dvanácti rozsáhlejších básní Český orloj. Sbírka je koncipována jako naléhavý dialog otce se synem, kterému jsou předávané zkušenosti dávány do střetu se zkušenostmi s normalizační přítomností. Prostor zničeného světa, na nějž se lze už jen pamatovat a předávat jeho obraz dál pouze díky vzpomínání a možnosti řeči, je setrvale motivem pro básně ze 70. a 80. let, kupříkladu sbírku Pro pět ran blázna krále (1978 samizdat) či Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel (1979 samizdat).
V 90. letech, od kdy mohl Šiktanc opět volně publikovat, následovaly další jeho nové sbírky, volněji komponované Ostrov Štvanice, Hrad Kost, Šarlat, Zimoviště, Vážná známost či Nesmír.
Karel Šiktanc jinými jmény
Za svou literární tvorbu získal Šiktanc řadu ocenění, mimo jiné dvakrát cenu Jaroslava Seiferta (za sbírku Srdce svého nejez v roce 1989 a v roce 2011 za sbírku Nesmír), Státní cenu za literaturu (v roce 2000 za sbírku Krevel) nebo cenu Magnesia Litera pro nejlepší básnickou knihu roku 2004, a to za sbírku Zimoviště. V roce 2013 byl oceněn za celoživotní přínos literatuře pro děti a mládež Zlatou stuhou.
V 70. letech podepisovala Šiktancovy televizní pohádky Milena Medová, rozhlasové pohádky Eva Králová a dramatizaci cestopisů pro rozhlasový pořad Vesmír Zdeněk Frýbort. V 80. letech publikoval Šiktanc pod cizími jmény i knižně, například pod jménem Vladimíra Pistoria, Jiřího Šebánka či Vladimíra Remeše. Šiktanc byl i libretistu opery Mistr Jeroným, kterou však za minulého režimu musel podepsat cizím jménem Ivo Jirásek. Opera byla v polovině 80. let uvedena devětkrát.
V letech 1993 až 1995 řídil Šiktanc, který napsal řadu pohádek pro rozhlas a televizi, edici České básně v nakladatelství Český spisovatel, od roku 1995 byl v důchodu. Syn Karla Šiktance Petr Halmay je básník, vnuk David Šiktanc divadelní režisér.
