Dosud neznámé informace o československém samizdatu představuje nová kniha Akademie věd. Nabízí příběhy stovek edic, které umožňovaly vydávání zakázaných knih za minulého režimu. Čtenářům by se jinak texty nepovolených spisovatelů nikdy nedostaly do rukou. Devět autorů na knize s názvem Český literární samizdat pracovalo čtyři roky.
„Přišli, odemkli si a zatkli mě v posteli.“ Český literární samizdat bojoval o kulturu navzdory režimu
Kniha mapuje Český literární samizdat (zdroj: ČT24)
Půjčit, přečíst a poslat dál. Tak znělo nepsané pravidlo, které platilo pro četbu samizdatových vydání. Na knihu měli čtenáři často jen jedinou noc. Podle odhadů se tímto způsobem ta nejzásadnější díla zakázaných autorů dostala do rukou stovkám tisíc lidí.
Slovníkově zpracovaná publikace seznamuje s vydavatelskými podniky, periodiky i sborníky z oblasti literárního samizdatu poúnorového i posrpnového období. Zásadním zdrojem byly fondy pražské knihovny Libri prohibiti Jiřího Gruntoráda, jemuž je kniha věnována.
Český literární samizdat 1949–1989
K rozšíření fenoménu literatury, kterou si lidé opisovali na psacích strojích a šířili mezi sebou, vedly publikační zákazy, jimiž komunistická moc po srpnu 1968 postihla řadu spisovatelů, publicistů i odborníků z různých oblastí společenských věd. Nešlo o zcela nový prvek literární historie: utajené šíření zakázaných knih je dávným jevem kulturních dějin a v minulém století se rozvíjelo už za protektorátu i v poúnorovém období.
„Začalo to jako hříčka“
Teprve za normalizačního režimu se ale ze samizdatu stala plnohodnotná součást kulturního života, byť byla omezena složitostí výroby, minimálními náklady opisovaných knih i konspiračními pravidly. Právě na samizdat byli dlouhodobě odkázáni mnozí z nejvýznamnějších autorů šedesátých let, k nimž se postupně přidávali začínající spisovatelé mladších generací.
„Začalo to jako hříčka několika přátel, když jsme si řekli, že si knížky budeme opisovat tak pro sebe, když jsme neměli kam odevzdat ten rukopis. Byli u toho například Ivan Klíma nebo Jiří Gruša,“ vzpomínal spisovatel a tvůrce samizdatu Ludvík Vaculík.
Z počátečního šíření opsaných textů mezi přáteli nakonec vzniklo celé nelegální vydavatelství, které Vaculík nejprve nazval Vzdor, později ho přejmenoval na Petlici. Celkem vydalo asi 400 knižních titulů.
Ústředím Petlice se stal dům v pražské Veletržní ulici, kde Ludvík Vaculík bydlel. Scházel se tu se spisovateli a připravoval jejich texty k dalšímu šíření. Fotografii domu později Vaculík umístil i na obálku svého zásadního díla Český snář, ve kterém popsal, co ilegální vydávání knih provázelo.
Pro Petlici pracovalo několik písařek, které riskovaly budoucnost svou i své rodiny. Jednou z nejvýkonnějších byla Zdena Erteltová, která s pomocí psacího stroje a uhlového papíru rozmnožila okolo 250 titulů. „Při domovní prohlídce jakýkoliv kousek papíru, cokoliv, kde bylo něco napsáno, bylo zdrojem hodinových výslechů,“ upozornila Erteltová.
Z podzemí do šedé zóny
Ludvík Vaculík shodou okolností vězení unikl. Jiří Gruntorád, který v rámci své edice Popelnice vydával třeba texty Jaroslava Seiferta nebo Bohumila Hrabala, za mřížemi strávil čtyři roky. „Zpravidla to probíhalo tak, že se člověk probudil a stáli mu u postele. Přišli, měli vlastní kopie klíčů, odemkli si a zatkli mě v posteli,“ vypráví, jak probíhala policejní represe.
Autoři nové publikace se nezabývali jen těmi nejznámějšími vydavatelskými podniky, jako jsou Edice Petlice, Edice Expedice nebo časopisy Kritický sborník, Revolver Revue, Vokno a Host, ale shromáždili mnoho dosud neznámých údajů o řadě lokálních edic a časopisů, které se primárně či sekundárně věnovaly literární tvorbě a její reflexi.
„Samizdat jako badatelské téma má jedno velké specifikum, neexistují k němu téměř žádné písemné doklady. Všechny informace, které jsme získali, jsme museli vyčíst přímo v jednotlivých knihách nebo jsme se museli tázat pamětníků, pokud jsou ještě naživu. Bohužel už jsme jich dost nezastihli,“ říká jeden z autorů knihy Michal Přibáň.
Nová publikace Ústavu pro českou literaturu Akademie věd český samizdat nepředkládá jako způsob komunikace příslušný výhradně disentu, ale jako podstatnou součást alternativní kultury normalizačního období, která zejména v osmdesátých letech výrazně pronikala do takzvané šedé zóny české společnosti.