Zemřel legendární francouzský herec a producent Alain Delon, bylo mu 88 let. Agentuře AFP to sdělily jeho tři děti. Zemřel obklopen rodinou ve svém domě v Douchy asi sto kilometrů jižně od Paříže. Ve své době byl považován za ikonu a lamače srdcí a zároveň za egocentrického a arogantního muže. Jeho kariéru charakterizovaly především role ledově chladných osamělých bojovníků s pronikavým pohledem. V noirových filmech zemřel téměř třicetkrát. „Jsem ponurý hrdina,“ říkal smířlivě. Z pohledného mladíka se postupem věku stal pochybující muž, který se ale nikdy nedokázal vyrovnat s traumaty, která utrpěl v dětství.
„Alain Fabien, Anouchka, Anthony a také (pes) Loubo s nezměrnou bolestí oznamují odchod otce. Zemřel pokojně ve svém domě v Douchy, obklopen svými třemi dětmi a rodinou. V této nesmírně bolestné době smutku rodina žádá o respektování soukromí,“ napsali Delonovi potomci v prohlášení.
Před čtyřmi lety prodělal mrtvici a od té doby se jeho zdravotní stav zhoršoval. Poslední roky života tak Delon strávil kvůli narůstajícím zdravotním problémům v ústraní. Podle zpráv francouzských médií odkazujících se na jeho blízké měl velké potíže s mluvením.
V roce 2022 se nechal slyšet, že je odhodlán podstoupit eutanazii, pokud by měl zůstat nemohoucí. Kvůli sporům svých potomků o to, kdo bude o jeho zdravotní péči rozhodovat, byl dokonce Delonovi přidělen zástupce.
Vržen na oběžnou dráhu
Delonova mimořádná přitažlivost vykrystalizovala ve snímku Samuraj. Filmový vědec David Thomson jej popsal jako „záhadného anděla francouzského filmu, téměř ženského, stejně tak vážného a neposkvrněného jako smrtícího a mocného“. Podle Thompsona nebyl Delon ani tak dobrý herec, jako spíš úžasný člověk.
„To, kým jsem, je shoda náhod, nehoda. Byl jsem vržen na oběžnou dráhu, na které jsem musel zůstat. Jako kometa byl unášen a někdy během toho jsem dostal nálepku Alain Delon. Pak jsem musel tuhle roli hrát, protože to tak ostatní chtěli – a i já sám to tak trochu chtěl,“ ohlížel se Delon v dokumentu pořízeném u příležitosti jeho osmdesátin.
Vedle filmových úspěchů se jeho životem prolínaly stejně často skandály, osobní traumata a krize, které pak dokázal propsat do svých postav – osamělých, chladných, ale zároveň přitažlivých gangsterů v dokonale upraveném a padnoucím trenčkotu. „Osamělost pro mě není jenom značka, mám ji rád. Zvykl jsem si na ni už velmi dávno. Nepřišla během herecké kariéry, ale už v mém dětství. Je to součást mého života a žije se mi s ní docela dobře,“ ujišťoval herec, který po desítkách milostných vztahů s krásnými a slavnými ženami skončil ve společnosti svých psů.
Od mala opuštěn
Alain Fabien Maurice Marcel Delon se narodil v listopadu 1935 nedaleko Paříže. Jeho rodiče se rozvedli, když mu nebyly ještě ani čtyři roky. Otec z jeho života zmizel, matka se znovu provdala a malého Alaina svěřila pěstounům, kteří žili v blízkosti věznice. Pěstoun pracoval jako vězeňský dozorce, takže chlapec trávil dny na vězeňském dvoře s dalšími dětmi dozorců. „Z té doby mi v paměti zůstaly spíš zvuky než obrazy,“ vzpomínal. Vjemy z věznice později využil ve filmech.
V osmi letech nastoupil na internát, vystřídal jich hned šest – u benediktýnů, jezuitů i františkánů. „Prakticky celé své dětství, od osmi do čtrnácti let, jsem strávil po internátech. Pravidelně mě z nich vyhazovali. Tak nesnesitelný a příšerný jsem byl,“ uznával. Žil v osamění a bez kamarádů.
Ve čtrnácti letech se přestěhoval k matce do Bourg-la-Reine a v řeznictví svého nevlastního otce se rychle vyučil řemeslu. „O politice se u nás nemluvilo. Kultura neexistovala, na to se nepamatuju,“ popisoval svůj život v padesátých letech na širším předměstí Paříže.
V sedmnácti letech se dobrovolně přihlásil do armády. I když chtěl k letectvu, skončil u námořnictva. „Chtěl jsem svobodu, pryč z domu, nový život. Minimálně o něco jiný, než jsem tenkrát měl.“ V roce 1954 byl povolán do války v Indočíně. A v armádě poprvé v životě zažil, jaké to je patřit do nějaké skupiny, mít v ní své místo a přátele. Během měsíců strávených v Saigonu se však u Delona objevila touha po návratu do Francie. „Viděl jsem v kině Když je v Paříži noc s Jeanem Gabinem. Tenkrát jsem ještě netušil, že bych mohl být hercem, a dokonce jeho filmovým partnerem,“ usmíval se po letech.
Armádní kariéra netrvala dlouho – Delon ukradl džíp, byl uvězněn a následně z armády propuštěn.
Tvář, která otevírala dveře
V roce 1956 se vrátil do Paříže. Ve dvaceti letech netušil, kudy se dál ubírat. „Zpřetrhal jsem veškeré vazby s rodinou a poprvé jsem sám objevoval Paříž.“ Žil v hotelu spolu s kamarádem z armády, bez peněz. Dveře mu otevírala jeho krásná tvář. „Přilákal jsem celou řadu dam a dívek, které mi rády pomohly, jídlo a ubytování bylo v ceně. V jednadvaceti letech to nebylo nic, čím bych opovrhnul, a nechal jsem si to líbit.“
Shodou okolností se seznámil s Michèle Cordoueovou, manželkou režiséra Yvese Allégreta, který právě připravoval film Když se do toho zaplete žena. Byla Delonem natolik očarována, že manžela přesvědčila, aby jej ve snímku angažoval. A Delon tak vstoupil do světa filmu.
„Když jsem s touto profesí začal, hned jsem se cítil jako ryba ve vodě. Když se spustila akce a věděl jsem, co mám dělat, přišlo mi všechno samozřejmé. Pohyboval jsem se jako v civilním životě, nehrál jsem. Žil jsem,“ vzpomínal.
Osudové setkání
Delonova agentka mu brzo sehnala první hlavní roli – odpovídající jeho vzezření. Jeho partnerkou ve snímku Kristýna se měla stát tehdy už velká hvězda evropského filmu, Romy Schneiderová. Delon ji jel osobně uvítat na letiště Orly. Scény pro fotografy, které zorganizovala produkce filmu, skončily pro Delona neslavně: Romy nezaujal. Schneiderová navíc dostala za film dvacetinásobek toho, co Delon.
Během práce ve studiu panovalo napětí – Schneiderová nemluvila francouzsky, Delon zase neuměl slovo německy. Přesto se mezi oběma herci při natáčení v exteriérech ve Vídni rozvinula romance. Po poslední klapce filmu odletěl Delon zpátky do Francie, Schneiderová se měla vydat do Kolína nad Rýnem. V posledním okamžiku ale změnila letenku a zamířila za ním do Paříže.
Delon se mezitím stal sexsymbolem. Rozhodující pro něj bylo setkání s režisérem Reném Clementem. Kromě toho, že mu předvedl svět filmového řemesla, stal se Delonovi takřka otcovským vzorem. „Řekl mi: ‚Mám rád, jak se pohybuješ.‘ Ukázal mi kulisy, vysvětlil mi scénu a řekl: ‚Pohybuj se, jak to cítíš. O nic se nestarej, já tě budu filmovat a následovat.‘“
Delona si v té době vyhlédl další velikán filmu, italský režisér Luchino Visconti, který už tři roky hledal herce, který by v připravovaném snímku Rocco a jeho bratři v sobě dokázal snoubit jemnost a násilí. „Kdybych musel vzít někoho jiného, radši bych ten film vzdal,“ nechal se později Visconti slyšet. Delon tak ve svých 23 letech ztvárnil postavu, která jej definitivně zapsala do dějin filmu. Punc celosvětové hvězdy z něj udělala další spolupráce s Viscontim, snímek Gepard z roku 1963.
Mladý a úspěšný herec ale v té době toužil po další metě – spolupráci s Jeanem Gabinem. Pro producenty filmu Melodie podzemí byl ale Delon příliš drahý a odmítli jej. Až když herec nabídl, že bude natáčet zadarmo – výměnou za zisk z prodeje filmu v některých zemích – producenti souhlasili. Film, v němž Gabin naverbuje mladého Delona na krádež, která jej má doživotně zajistit, se stal trhákem roku. Jen v Paříži na něj do kina přišlo 800 tisíc lidí.
Mezitím po pěti letech skončil jeho vztah s Romy Schneiderovou. Rozchod jí oznámil patnáctistránkovým dopisem. Ona na něj nikdy neodpověděla.
Samuraj
Delon se zamiloval do Francouzky Nathalie Canovasové a požádal ji o ruku. Páru se brzy narodil syn Anthony. Pro Alaina, který byl jako dítě opuštěn, šlo o velké životní vítězství. „Dřív mě nic nemohlo vystrašit, nic mi nenahánělo strach, nic mě nemohlo překvapit. Žil jsem dost egoisticky. Žil jsem jenom pro sebe a všechno ostatní mi bylo jedno. Teď se to změnilo. Všechno, co dělám, se točí kolem mého syna.“
Rodinné štěstí ale netrvalo dlouho, manželé se podváděli, Nathalie se rozhodla odejít. Anthonymu nebyli ani čtyři roky. Stejně jako Alainovi, když se rozešli jeho rodiče.
Své vnitřní trápení Delon obratem využil při ztvárnění nájemného vraha ve snímku Jeana-Pierra Melivillea Samuraj. Snímku, který jej po Evropě proslavil i v Japonsku. Poté mu režisér nabídnul další spolupráci – na filmu Osudový kruh.
V roce 1969 se při natáčení filmu Bazén znovu setkal s Romy Schneiderovou. Snímek měl ohromný úspěch, ale krátce po natáčení přišla pro Delona jedna z nejtěžších chvil v životě. Nedaleko Versailles byl nalezen zastřelený jeho osobního strážce Stefan Markovič. Ještě před svou smrtí Markovič napsal dopis bratrovi, v němž obviňuje Delona a jeho spolupracovníka a nazývá je „skutečnými zločinci“. Podle policie Markovič v Delonově domě pořádal sexuální večírky, na které zval prominenty, a později se je snažil vydírat pořízenými fotografiemi. Případ s politickým kontextem nebyl nikdy plně objasněn.
Z dřív sebevědomého a otevřeného herce se kvůli ohromnému tlaku médií i vyšetřovatelů stal jiný člověk. Plachý, nedůvěřivý a uzavřený. Jeho záliba ve zbraních a vazby na lidi z podsvětí se mu vymstily.
Dalším přelomem v Delonově životě bylo setkání s herečkou Mireille Darcovou při natáčení filmu Jeff (1969). Darcová se stala na dalších patnáct let jeho životní, ale i obchodní partnerkou. S její podporou zahájil Delon novou kapitolu svého života – produkování filmů.
Dlouho snil o spolupráci s další velkou postavou francouzského filmu, Jean-Paulem Belmondem. Ve filmu Borsalino o mafiánské scéně v Marseille třicátých let, se mu to konečně podařilo. Na natáčení s Belmondem se pečlivě připravoval a nabral svalovou hmotu, aby vedle fyzicky zdatného partnera nezaostával.
Zklamání po „nejkrásnější roli“
Velkým projektem byl pro Delona snímek Pan Klein (1976) zachycující nacisty okupovanou Paříž a obchodníka s klenoty levně vykoupenými od zatýkaných Židů. Delon snímek osobně produkoval a dlouho usiloval, aby se režie ujmul Joseph Losey. K jeho rozčarování byl ze snímku kasovní propadák. Přitom Kleina považoval za nejkrásnější roli, kterou kdy hrál. Dalším zklamáním bylo, když dílo získalo ocenění za nejlepší režii na festivalu v Cannes i francouzskou filmovou cenu César, na Delona v hlavní roli se ale nedostalo. Herec se stáhl do ústraní, kde se po boku Darcové vzpamatovával.
Po návratu k filmu, kdy se soustředil zejména na kriminálky pro své věrné publikum, přišla další osudová rána. V květnu 1982 zemřela Romy Schneiderová. Delon proseděl u těla své někdejší lásky celou noc. Pořídil tři její fotografie, které od té doby nosil stále u sebe.
Hereckému zadostiučinění se mu dostalo až s filmem Náš příběh (1984), v němž ztvárnil alkoholika ocitajícího se na dně a snažícího udržet si vztah. I když u diváků větší ohlas film neměl, Delon za svou roli konečně dostal cenu César – uznání herecké branže, po kterém tolik toužil.
Navíc krátce před svými šedesátými narozeninami našel znovu rodinné štěstí – nizozemská modelka Rosalie van Breemenová mu porodila dceru Anouchku a syna Alaina Fabiena. Ani manželství Alaina a Rosalie ale nevydrželo a po patnácti letech se rozpadlo.
Ocenění i kontroverze
Delon se za desítky let své kariéry stal jednou z nejznámějších tváří francouzského a evropského filmu. Navzdory profesním úspěchům se s jeho osobou pojily i jisté kontroverze, které naplno vyvřely v roce 2019, kdy se mu rozhodl festival v Cannes udělit Zlatou palmu za celoživotní dílo. Proti rozhodnutí pořadatelů festivalu dokonce vznikla na internetu petice, kterou podepsaly tisíce lidí.
Nejčerstvěji tenkrát rezonovalo Delonovo vyjádření, že nepodporuje adopce dětí homosexuálními páry.
Veřejně se propíralo i jeho chování k ženám. „Řekl jsem, že jsem dal facku ženě? Ano. A měl jsem dodat, že víc facek jsem dostal, než rozdal. Žádnou ženu jsem nikdy v životě neobtěžoval. To ony mě dost obtěžovaly,“ bránil se herec, který ovšem uznal, že se ke svým partnerkám občas choval machisticky.
Kontroverze vyvolal i svým přátelstvím s někdejším představitelem francouzské krajní pravice Jean-Marie Le Penem.
