Scenárista, textař, herec a cimrmanolog Zdeněk Svěrák strávil většinu pandemie na chalupě v Čechticích, ale pobýval by tam prý dobrovolně, i kdyby covid nebyl. V tamním lese poskytl také rozhovor České televizi. Bavil se o venkově, dnešních dětech i kůrovcové kalamitě.
„Všichni jsme od původu venkované. Než byla založena města, tak nám nic jiného nezbylo než být venkovan, a kdo to má zaryto v genech hlouběji, a to jsem já, když se vrací na venkov, tak jako by se vracel domů, do prostředí, které je mu milé,“ vysvětluje si Zdeněk Svěrák, proč Čechtice upřednostňuje před Prahou.
„Mně se na tom líbí, že tady se i jinak počítá čas. Třeba nedávno byl čas bezinkových květů, to jsem sbíral a dělali jsme šťávu, teď je čas třešní, před hodinou jsem na nich byl, protože prý prospívají všem orgánům. A pak bude čas švestek a tak dále,“ vyjmenovává.
Jsem kolikrát přelidněný
Obec, kde stojí chalupa rodiny Svěrákových, se dostala nepřímo i do jeho filmového scénáře. Řidič náklaďáku JZD Čechtice a jeho závozník se stali předobrazem pana Pávka a Otíka ve Vesničce mé střediskové.
Jako „lufťák“ si v městysu na Benešovsku nepřipadá. Nemyslí, že by ho místní považovali za vetřelce, a je rád, že ho neberou jako celebritu, která musí být vidět: „Necítím nevraživost. Oceňuju, že lidé kolem mě chápou, že si mezi ně chodím odpočinout od lidí, protože my, co děláme to řemeslo, že bavíme publikum, tak jsme kolikrát takzvaně přelidnění, čili oni mě i omluví, že se nezúčastním oslav narozenin u rybníka a tak dále, protože vědí, že pan Svěrák potřebuje ticho a klid.“
Odpočinek nachází mimo jiné v lese. „Je to vlastně plantáž, je vysázený, aby bylo dřevo, aby váš tatínek jako truhlář měl z čeho tvořit, ale nám už to nepřipadá jako průmyslová plantáž. Já les beru jako chrám, jako přírodní chrám. Lesy nesmí zmizet a nesmí zmizet taky ta naše velká výhoda, že skrz ně můžeme chodit, že nejsou soukromé, a když jsou, tak jsou průchozí,“ podotýká v souvislosti s kůrovcovou kalamitou.
Až tu bude vysoký les
Se svou rodinou vysazoval tento rok v lese i stromky. „Matěji, až jednou budeš mít děti a půjdete tudy, tak tady bude už vysoký les. Nezapomeň těm dětem říct, protože já už u toho nebudu, že tohle jste s pradědečkem sázeli,“ říkal prý tehdy jednomu ze svých pravnuků. „A on se nad tím zamyslel, udělal si procházku a pak se vrátil s názorem: ‚Dědo, já jim řeknu, těm svým dětem, že jsme tu takhle sázeli, ale nemysli si, že budeš v tom nebi sám, my tam taky potom přijdeme a vyhledáme tě‘,“ dojal ho malý Matěj svou reakcí.
Dětem, které stráví prázdniny podobně jako on v Česku, vzkazuje, ať si toho váží. On sám je na chalupě nejraději. „I když bych mohl k moři jezdit, tak já vždycky manželku přemluvím, že bude lepší, když zůstaneme doma,“ přiznává.
„Když sem přijedu, připadám si jako ve voliéře. Tolik ptáků pohromadě, kteří na mě pokřikují, a já, když nikdo není kolem, tak na ně řvu verše Jaroslava Seiferta z Písně o Viktorce: Zpívejte, ptáci nebeští, té zemi k zulíbání krásné. Nás děsí smrt, však, ptáci, vás ne, vy jste tu jenom pro štěstí.“
