V češtině nově vychází příběhy britského fantasy spisovatele Michaela Moorcocka. Ten se sice zásadní literární slávy nedočkal, ale jeho originální nápady využívá významná část moderní popkultury.
Bledý muž s bílými vlasy a podivnýma očima nese na zádech velký obouruční meč. Říkají mu Bílý vlk. Putuje podivným fantastickým světem a živí se tím, že zabíjí. Kromě mistrného ovládání meče ale vládne i magií, a když dojde na boj s opravdu nebezpečným nepřítelem, připraví si drogový dryják, který mu propůjčí nadlidské reakce a další schopnosti.
Jeho jediným doprovodem je notoricky sukničkářský bard. A to vše se děje v době, kdy probíhá armagenoidní Konjunkce sfér. Asi většina lidí v tomto popisu poznává zaklínače Geralta, dobře známého z knih, netflixovského seriálu a série videoher. Až na to, že o něj se nejedná.
První postavou, která nesla všechny tyto atributy, byl totiž kníže Elric z Melniboné, který poprvé bodnul svým mečem roku 1961 v povídce Snící město. Tedy 25 let předtím, než se zaklínač Geralt prosekal první šarvátkou na stránkách polského magazínu Fantastyka. Andrzej Sapkowski, který Zaklínače vymyslel, dokonce přiznal, že právě tato postava pro něj byla silnou inspirací.
Elric je dnes sice hrdina polozapomenutý, ale dal žánru fantastiky tolik jako barbar Conan Roberta E. Howarda nebo čaroděj Gandalf z pera Johna R. R. Tolkiena. Příběhy věčně zdrogovaného albínského antihrdiny, které vytvořil dnes pětaosmdesátiletý Brit Michael Moorcock, teď vycházejí v novém českém překladu Romana Tilcera s ilustracemi Filipa Štorcha.
Tolkienův stín
Michaela Moorcocka kritici někdy přirovnávají k zrcadlovému obrazu J. R. R. Tolkiena. Oba pocházeli z Anglie, oba psali fantasy, ale jejich knihy odrážejí úplně jiné zkušenosti a zcela odlišnou tvář světa. Zatímco Tolkien miloval přírodu, konzervativní hodnoty a cenil si „malých lidiček“, jejichž píle může změnit svět k lepšímu, Moorcock se stal hlasem anarchistické Nové vlny, která zmuchlala hodnoty minulosti do kuličky, kterou pak hodila do koše. V Moorcockově případě ji ještě navíc rozsekala obouručním mečem a pak poslala do jiné dimenze.
Vyvrcholením Tolkienova Pána prstenů je korunovace pravého krále na trůn, který je spojený s návratem až posvátného řádu nejen do přírody, ale i do společnosti. Moorcockův Elric ukončuje svůj příběh tím, že zničí vesmír, aby se pak nechal zabít svým magickým mečem. „Moje knihy se často zabývají aristokratickými hrdiny, bohy a podobně. Všechny končí poznámkou, která často přímo říká, že člověk by neměl sloužit ani bohům, ani pánům, ale stát se svým vlastním pánem,“ popsal spisovatel svého antihrdinu.
Princ Elric, ale i další Moorcockovy postavy se tak zmítají mezi sobectvím a neochotou reagovat na okolní svět – a když už se k něčemu rozhodnou, způsobí ještě větší zlo, než jakému se snaží zabránit. „To je stálé téma všech mých knih. Filozoficky se spolu se svými hrdiny, pokud se s nimi ztotožňuji, snažím najít rovnováhu mezi zákonem a chaosem. Často mé postavy dosahují této rovnováhy tím, že odmítají sloužit něčemu jinému než svému svědomí,“ podotkl Moorcock.
Příběhy Bílého vlka
Popsat příběhy Elrica z Melniboné není úplně snadné. Tato postava se objevuje asi ve třech desítkách povídek a několika komiksových sbírkách. Křehký a slabý princ dekandentního národa připomínajícího Tolkienovy elfy nejprve způsobí zánik své říše, aby se pak jako žoldák toulal bizarním postapokalyptickým světem.
Občas mu dodává sílu touha po pomstě, jindy láska (bohužel k sestřenici), ale nejčastěji prokletý artefakt, jímž je vyzbrojený – černý meč Stormbringer s mocí zničit samotný vesmír. Ten vysává z nepřátel nejen sílu, ale i samotné duše a část své moci propůjčuje svému nositeli, který by jinak byl téměř bezmocný. Závislost na zbrani kombinuje se závislostí na drogách, zabíjí smrtelníky i bohy – ale většinou ty, které zabít nezamýšlí.
A na rozdíl od klasických hrdinů Elric ani na konci nevítězí. Umírá, aniž by dokázal změnit cokoliv k lepšímu, obklopený jen smrtí a utrpením, které sám způsobil. Jenže to je jen malý zlomek jeho příběhu.
„Byly to časy oceánů světla a měst, vznášejících se na obloze, a divokých, létajících bestií z bronzu. Stáda divokého dobytka, mohutnějšího než hrady, plnila bučením rozlehlé pastviny; mladá a halasivá stvoření navštěvovala ponuře se valící vody řek. Byla to doba bohů, jejichž neustálou přítomnost bylo možné vysledovat ve všem, co ve všehomíru existovalo; doba obrů procházejících vodou, doba nesrozumitelných trpaslíků a stvoření zbavených tvarů, která bylo možno přivolat neopatrnou nebo horečnatou myšlenkou, a jež neodešla, aniž by způsobila utrpení, nebo pokud jim nebyla složena krutá oběť.“
Michael Moorcock: Kníže mečů, Laser, 2009
Vliv kvantové fyziky na moderní literaturu
Moorcock totiž ve své době přišel s originálním nápadem, který se stal nezbytnou součástí popkultury. V šedesátých letech, kdy postava Elrica vznikala, totiž probíhaly nejen proměny kultury, ale také se odehrávaly dramatické změny ve fyzice a pohledu na opravdový vesmír.
Roku 1957 vyšla studie Hugha Everetta III., který navrhl takzvanou interpretaci mnoha světů kvantové mechaniky. Tvrdí, že když se kvantový systém nachází v superpozici stavů, tak každý možný výsledek tohoto systému se opravdu odehraje – a to v různé větvi reality. Teorie tedy předpokládá existenci paralelních světů, které vznikají při každé kvantové interakci.
Tato interpretace původně nebyla příliš populární, protože byla těžko ověřitelná experimentálně. Nicméně myšlenka, že existuje nekonečně mnoho paralelních světů, kde jsou různé varianty lidských rozhodnutí nebo kvantových událostí, byla základem pro moderní představy o multiverzu. Jedním z prvních, kdo ji nějak uchopil v literatuře, byl právě Michael Moorcock.
Elric je totiž v jeho knihách jen jednou tváří Nesmrtelného hrdiny. Tato postava má mnoho tváří, v různých vesmírech se „realizuje“ odlišně, ale do značné míry podobně. Moorcock tak psal další desítky povídek a románů o dalších hrdinech, kteří ale byli jen odrazem Elrica – jeho karikaturami, pozitivnějšími podobami nebo jen odlišnými variantami.
Příběhy Bílého vlka Elrica jsou i zhudebněné:
A tak existuje hexalogie o „Knížeti v šarlatovém plášti“ Corumu Jhaelenu Irseiovi, který je sice bezrukým a bezokým mrzákem, ale vybavený mocí bohů se snaží přežít válku Chaosu s Řádem. Vznikla sedmidílná sága o vévodovi Dorianu Hawkmoonovi z fantasy verze postapokalyptické Evropy, který na zádech obřího plameňáka brání Provence před armádou Velké Británie vedenou nesmrtelnými božstvy nečekaně podobnými hypertrofované kapele Beatles.
Nebo trilogie o prokletém Erekosëovi s helmicí v podobě medvědí hlavy, jenž si je jako jediný uvědomuje, že je jen inkarnací Věčného hrdiny, a je si vědom své zbytečnosti. A další a další: Ulrich von Bek, Šermíř Sojan, Kane z Marsu, Jherek Carnelian a další postavy, které zažívají dobrodružství v nekonečných iteracích reality.
Ani to ale ještě není vše. Moorcock totiž nechává občas své hrdiny potkávat odlišné varianty tohoto věčného hrdiny – občas jako protivníky, jindy jako přátele. Pokud může tento koncept někomu připadat povědomý, pak to není žádná náhoda.
Tuto představu multivesmíru s různými variantami hrdinů si totiž vypůjčili autoři komiksů a později i komiksových filmů. Právě díky Moorcockovi se tak dnes mohou v celovečerní „marvelovce“ potkat třeba různí doktoři Strangeové.
Otec hrdinů i světů
Moorcockův vliv na žánr fantastiky byl ale mnohem rozsáhlejší. Inspirace pro Zaklínače je popsaná v úvodu článku. Britského spisovatele pobouřila podoba polského Bílého vlka natolik, že dokonce zvažoval žalobu – na radu svých právníků od ní ale upustil.
První Moorcockovou povídkou, která vyšla česky, bylo vyprávění Nefritové oči. Otiskl ji brzy po Sametové revoluci roku 1990 fanzin (fanouškovský časopis pro fanoušky fantastiky) Ghul v amatérském překladu. Tento magazín měl jen tři čísla, vycházel ještě „samizdatově“, tedy byl psaný na psacím stroji a cyklostylovaný.
Velkým fanouškem Michaela Moorcocka a jeho postav je i Američan G. R. R. Martin, autor ságy Hra o trůny. Inspiroval se celou řadou charakterů i příběhových linek z Moorcockových knih, například rasa Valyrijců je až příliš podobná Melnonoňanům. A vliv na Američana měl určitě i popis násilí, které Brit tak rád používal.
V eseji na svém blogu Martin vyjádřil své pocity z toho, jak Moorcock s násilím pracuje: „Když už mluvíme o krvi, tak „Město snů“ je opravdu krvavé! Je to jeden z nejbrutálnějších fantasy příběhů, které jsem za poslední dobu četl. Lidé jsou upalováni, probodáváni, stříleni šípy, rozsekáváni vejpůl, mají useknuté obličeje, topí se a snášejí všechny možné další hnusné věci, o kterých jsem se zde ještě nezmínil. Upřímně řečeno, občas mi to připadalo trochu moc, i když si dovedu představit, že Moorcock to zamýšlel jako protipól k Tolkienovým poněkud sterilním vojenským bitvám.“
Michael Moorcock zásadně ovlivnil i svět her. Nejrozšířenější hra na hrdiny, americká Dungeons and Dragons, si z něj odnesla například celý koncept boje Řádu proti Chaosu, množství kouzel, ale také celou koncepci jeho vesmíru postaveného na paralelních „plánech existence“. A dokonce i celou rasu: temní elfové z této hry jsou nepříliš přiznanou kopií Elrica z Melniboné a jeho dekadentního lidu. Řada edic této hry přímo Moorcockovi děkuje za inspiraci.
Téměř doslovně pak Moorcockovy fantazie okopírovala další populární hra – Warhammer. Figurková válečná strategie, která svému výrobci ročně vydělá přes deset miliard korun, staví celý konflikt, jenž hraní rámuje, velmi moorcockovskými prvky: elfí armády kopírují estetiku Elrica, vojska chaosu mají stejnou estetiku jako Chaos. A obě fiktivní univerza mají také stejně bezútěšnou atmosféru s vědomím toho, že konec vyprávění nemůže být dobrý a že i ti největší hrdinové jsou odsouzeni padnout.
Proč je Elric mrtvý
Postava Elrica z Melniboné dnes žije hlavně v jeho výše popsaných „klonech“. I přesto, jak velký je v současné době zájem o nejrůznější seriálové adaptace fantasy sérií, se o tomto Bílém vlkovi zatím nemluví. A dokonce ani neexistuje žádná vysokorozpočtová videohra, která by si ho zvolila jako protagonistu.
Hlavní příčina zřejmě spočívá v kořenech. Tedy v kvalitě Elricových příběhů, které jsou sice psychedelicky pestré, ale současně nepříliš dobře napsané. Přiznal to i jejich autor. „Považuji se za špatného spisovatele s velkými nápady, ale raději budu takový, než abych se stal velkým spisovatelem se špatnými nápady,“ řekl Moorcock v rozhovoru pro americký deník New Yorker.
