Tím, že uděláte cokoli, stanete se kýmkoli. Tak najděte odvahu a udělejte to kdykoli, kdekoli a jakkoli! Prostě blbněte, smějte se nebo zemřete! Pro Francii, pro sebe a hlavně proto, abyste byli jiní než ostatní.
Když vám tohle magoření bez zábran, točené na amatérské video, půjde od ruky, budete mít (možná?), tak jako tenhle všeho schopný Rémi Gaillard z Montpellier, rovněž milion zhlédnutí nejpitoresknějších kokotin na YouTube. Spousta lidí vás za to bude milovat a těch pár, kteří vás budou pro změnu nenávidět za to, že jste jim zkazili obřad, když jste v převlečení za penis skočili do svatebního dortu, nebo jim převtěleni do ptáka podělali právě umyté auto, vám mohou být ukradení. Protože sranda musí být, ať to stojí cokoli! Jenom se prosím vás nesnažte natočit o těchhle ptákovinách celovečerák, co bude vypadat jako něco žalostně upatlaného mezi triviálním klipem pro první signální a dementní dlouhometrážní moralitou. No a právě tohle se tady stalo!
Je Rémi Gaillard bezskrupulózní vošoust a narcis, který se nám montuje do života, nebo alternativní umělec, jenž za nás dělá to, na co bychom si sami netroufli, i když jsme o tom po nocích tajně uvažovali? Je to novodobý Fantomas, rafinovaně pronikající v nejrůznějších převlecích tam, kam ho nikdo nezval, anebo exhibicionistický opruz se zbytnělým egem, kterým nás natře kdykoli se mu to hodí do krámu? Stručně a bez obalu řečeno: Je Rémi pako, nebo génius – nebo snad obojí? Takhle zásadní existenciální otázky vás mohou napadat, když seberete odvahu a zajdete na francouzskou komedii u nás prakticky totálně neznámého režiséra Raphaëla Frydmana, a nemohu se zbavit nutkavého pocitu, že bychom o nic nepřišli, kdyby u toho zůstalo.
Kinematografie by rozhodně nebyla zásadně ochuzena, kdyby přišla o tenhle pokus zavést neudržitelný subžánr zvaný „masakračka“, jenž je rozplizlou symbiózou masakru a nakládačky, což jsou dva esenciální pojmy, které rámcově charakterizují to, co Rémi Gaillard se svojí realizační partou předvádějí. V roce 1999 přestal tenhle kreativně ulítlý týpek prodávat boty a začal točit kontroverzní a provokativní videa, v nichž dělá trapárny v kostýmech nejrůznějších zvířat a je schopen vlézt kamkoli, kde nadělá bordel a paseku, o kterých se pak bude dlouho a s uznáním hovořit, což zvýší jeho popularitu a požene ho tímto směrem nezadržitelně dál a dál.
Jenomže dá se takhle prožít celý život? A jak dlouho mu to bude tolerovat jeho nehezká přítelkyně, která jakkoli je pěkná vohera, má přece jen právo chtít po něm po deseti letech nezávazného mrouskání, aby ve svých skoro čtyřiceti přestal dělat infantilní kraviny, protože chce být kýmkoli, ale stal se už konečně někým, kdo bude (tak jako jeho kumpáni) chodit přece jen do normální práce, založí rodinu a večer s ní bude oddaně zírat na ulepené telenovely.
A hle, z fragmentovité záplavy laciných, prvoplánovitých a, nebojím se říci, až primitivních, klipových taškařic se najednou vynořuje nosná těžkotonážní dramatická zápletka, v níž se rozjetý videošoumen bude muset rozhodnout, co dál podnikne s životem, který koneckonců není kohokoli, ale právě jen jeho. Dokáže se tenhle slávou zpitomělý, internetový bavič vyrovnat s traumatizujícím pocitem, že bude jako ti ostatní? Unese to, že už nepoleze do kadeřnictví jako osrstěný divoch, který bude chtít vyfoukat, ale jako kravaťák, který bude chtít učesat pěšinku? A lze vůbec přežít představu, že bude denně zařezávat v práci a definitivně zapomene na adrenalin, spojený s živelnou a ničím neomezenou tvorbou pokleslých video klenotů, které kralovaly na síti?
Na téhle sérii téměř antických dilemat lze přece vyklenout ušlechtilý dějový oblouk, řekl si mistr morbidních nápadů Rémi Gaillard (jakoby mu jeho dosavadní videotrapasy nestačily). Nebo alespoň něco, z čeho lze vydojit zhruba osmdesátiminutovou stopáž, a přestoupit tak z krátkodechého klipového gagu (který internetu sluší) do královské kategorie klasického celovečeráku, rámovaného velkým filmovým plátnem. A udělal vlastně sám na sebe faul, a aniž si to uvědomoval, jedno ze svých nejbizarnějších a nejblbějších rozhodnutí ve svém bizarnostmi a blbinami naplněném životě. Neboť (abych toto slovo beze zbytku využil) WTF je fakt blbý, zbytečný a o ničem nevypovídající film, jehož jedinou předností je jeho úlevně krátká, osmdesátiminutová stopáž.
Tenhle (ú)krok do světa, kde Remiho úsměvné krátkodeché video hovadiny samy o sobě nestačí, absolutně nevyšel. Platí tu totiž jiná tempařská, dramaturgická a kompoziční pravidla, a když se všechno postaví na kombinaci z internetu vyselektovaných amatérských videoklipů, násilně vsazených do nanicovatého, prázdného, plytkého a účelově přihnutého (ne)děje, nemůže to ani náhodou dopadnout dobře.
A také nedopadlo! Neboť k uvedenému je třeba navíc přihodit trapné (ne)herecké výkony všech protagonistů, mezi nimiž v neumětelské interpretaci své autentické role kraluje náhle žalostná hvězda amatérského videa a internetového šoumenství Rémi Gaillard, totálně ztrácející dech i fazónu zejména ve chvílích, kdy se pokouší předstírat své vnitřní boje. Jsou to v téhle proklamované komedii možná ty nejsmutnější pasáže, kdy Rémi nepůsobí jako rozervaný hrdina, bojující o své lepší já, ale spíše jako psychofarmaky ztlumený, neškodný a na vedlejší kolej odstavený kretén s vydřeným výrazem, v němž se zrcadlí touha cosi sdělit a zároveň zoufalá bezradnost, jak to zařídit.
Splácaný scénář o ničem, matná režie, zoufalé herecké prezentace, nevysvětlené narážky na Pařížany, nepochopitelná lama (či co?) korzující se po ulici, osudový skeč s hlemýžděm, porod dcery (je sice umělohmotná, ale naše), tohle je neutěšený profil toho, co Francouzi dnes zřejmě pokládají za filmovou legraci. Místo ní nastupuje vlezlý pocit neústrojného a jen chatrně pohromadě držícího slepence, kde není zcela jasné, zdali byl záměr představit hlavně Gaillardova videa nebo jeho samotného. Jestliže se jednalo primárně o prezentaci jeho starší a nové videotvorby, pak by jí muselo být víc a její zařazení by mělo mít jasnější smysl a řád – jestliže se jedná o self-promotion Mistra pak je to vyjádřeno tím, že je tu představen v zásadě jako infantilní egoista, jenž se neštítí jakékoli prasárny a úchylné zákeřnosti na úkor jiných (což pravda není dvakrát lichotivé, ale možná právě na tom je založena jeho internetová popularita).
V každém případě by se Rémi měl vrátit k tomu, co opravdu umí a kvůli čemu ho mají lidi rádi. Prostě tam, kam patří, jinak zprudí i své skalní příznivce a ti by ho nakonec mohli poslat do ještě mnohem horších míst. Proč to distributor vůbec uvádí (i když je třeba ocenit jeho odvahu jít právě s tímhle do kin), proč to Frydman natočil a proč se k tomu Gaillard propůjčil? Těžko říct. A tak lze alespoň konstatovat, že tenhle film je uváděn pod jedním z nejstručnějších a hlavně nejvýstižnějších názvů, jaké kdy zdobily filmové plakáty. WTF - „Co to, kurňa, vlastně je?“ říká přibližně (a slušně) tenhle titulek – a rozhodně je třeba dát mu plně za pravdu!
WTF. Francie 2014, 81 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie a scénář: Raphaël Frydman. Kamera: Gilles Piquard. Hrají: Rémi Gaillard (sám sebe), Nicole Ferroniová (Sandra), Alban Ivanov (Arnaud), Sylvain Katan (Gérald), Franck Bruneau (Greg). V kinech od 29. května 2014.
