Praha - Izraelský spisovatel Tom Segev přijel do Prahy přivítat český překlad své knihy Simon Wiesenthal - skutečnost a legenda. Obsáhlá kniha si detailně všímá a někdy překvapivě odhaluje život „lovce nacistů“, který nebyl vůbec tak jednoznačný, jak se doposud tradovalo. Tom Segev upozorňuje především na fakt, že ačkoli se o Wiesenthalovi napsala už spousta knih, jeho životopis je první, který je založen na zcela průkazných faktech. Knihu vydalo nakladatelství Paseka, z hebrejštiny přeložila Tereza Černá.
Wiesenthal přežil holocaust jako vězeň několika nacistických koncentračních táborů, z nichž poslední byl Mauthausen. Za války ztratil téměř devadesát svých příbuzných, ačkoli neměl rád, když byl označován za lovce nacistů, přesto tomuto cíli svůj život zasvětil.
„Při studiu a posléze i psaní jsem zjistil několik překvapivých věcí. Například, že se osobně zúčastnil izraelského pokusu zatknout Adolfa Eichmanna už v roce 1948. Samozřejmě, že pro Wiesenthala to byla posedlost ho dostat, nakonec zjistil, že Eichmann žije v Argentině, což věděl už v roce 1953, dávno před tím, než se ho podařilo dostat. Překvapivé je rovněž to, že Wiesenthal spolupracoval více než 10 let s izraelským Mossadem a dále i jeho široký humanistický přístup k holocaustu. Podle něho holocaust bylo tažení nejen proti Židům, ale proti lidstvu vůbec. Oproti tomu my, v Izraeli, dodnes chápeme holocaust jen jako tažení proti Židům, tak na to hledí i židovský establishment v Americe. Z toho vyplývá, že Wiesenthal měl problémy v obou těchto zemích. Jsem přesvědčen o tom, že on vlastně přiměl svět, aby si tyto věci znovu promyslel,“ řekl Tom Segev.
Autor posledního životopisu v něm velmi barvitě a přitom historicky věrohodně popisuje problematickou realizaci vytčeného Wiesenthalova cíle. Postupně tak odkrývá celou jeho složitou osobnost. „On je velice tragický hrdina. Nikdy nenašel uklidnění, pokoj v duši. Pořád jako by byl vězněn svým tématem, posláním. Co bylo spouštěcím mechanismem k jeho činnosti, lze jen těžko určit. Ale faktem je, že do deseti dnů od propuštění z koncentračního tábora byl schopen předat americké armádě první seznam nacistických zločinců. Důležité je, že mu vždy šlo o spravedlnost, nikoli o odvetu. Jednou mu někdo řekl, že je možné unést syny Adolfa Eichmanna a utopit je v jezeře. On na to odpověděl, že toto se ho netýká, že je pro liberální systém spravedlnosti,“ upozorňuje Segev.
Jeho životopis navíc s přehledem pojmenovává či přímo odrývá některé legendy a mýty, které nezřídka vytvářel on, Wiesenthal sám. „Dovedl velmi zdatně spolupracovat s médii a často toho zneužíval. Vytvořil mýtus, podle něhož stál v čele organizace, která je stejně mocná jako KGB, CIA a Mossad dohromady, jež má po celém světě agenty. Ve skutečnosti strávil asi 50 let v malém bytě, kdy většinou sám probíral papíry, noviny a telefonoval. Ale když se vytvoří takovýto mýtus, lidé mu uvěří. Je stejně silný jako pravda. Věděl, že je slabý, ale svou slabost dokázal proměnit v sílu.“
V knize v poutavé až dramatické formě se kromě jiného dočteme i o tom, jak postoj Wiesenthala při volbě Kurta Waldheima do funkce generálního tajemníka OSN se obrátil proti Wiesenthalovi, který Waldheima doporučil, aniž by věděl, že ten o své minulosti lhal. „Snad, kdyby k této nešťastné události nedošlo, dostal by Wiesenthal Nobelovu cenu, alespoň on byl o tom přesvědčen,“ zauvažoval Segev. Rovněž tak není opominut zvláštní vtah Wiesenthala a Alberta Speera, německého architekta, který se stal Hitlerovým ministrem. Speer byl po válce odsouzen v Norimberském procesu na 20 let, které si odseděl.
„Našel jsem v korespondenci dopisy mezi oběma muži. Někdy v 70. letech Speer napsal Wiesenthalovi, že by ho rád navštívil. Později se mezi nimi vyvinul vztah skoro přátelský. Je to velmi překvapující, vůbec nechápu, k čemu potřeboval Wiesenthal Speera a Speer Wiesenthala,“ zamýšlí se Segev.
Segevova nová biografie bez skrupulí odhaluje pochybné způsoby, jimiž Wiesenthal dosahoval svých cílů, klade otázky, zda mu jeho „nabubřelé ego“ a „sklon k fantazírování“ v jeho proklamované činnosti spíše nebránily. Zároveň však zachycuje Wiesenthalovu osobnost v plné své složitosti a životnosti, což je zcela jistě její největší přínos. Segev přesvědčeně doufá, že svět již dospěl a je schopen přijmout své hrdiny i s jejich chybami. Neboť pravda je důležitá a jedině možná pro další náš vývoj a nutný růst.
