Nepochyboval o sobě a nikdy ho nenapadlo, že by nemusel být zrovna on ten správný člověk. Když dokaři vyšli do ulic, dal své ženě Danutě prstýnek a hodinky (kdyby něco) a šel s nimi. Nikdy to nevzdal a nebál se následků. Ale přišla i slabá chvíle, kdy podepsal závazek, který ovšem nehodlal nikdy splnit. Byl Polák a katolík, proto měl také doma osm dětí – a lidé si ho pamatovali a věřili mu. Stejně tak velikán polského filmu Andrzej Wajda, který o tom všem natočil oslovující filmový portrét, jenž dostal Zvláštní cenu na MFF v Benátkách a stal se nejúspěšnějším polským filmem loňského roku.
Po Člověku z mramoru (1976), ukotveném ve vypjaté ideologii padesátých let, a Člověku ze železa (1981), jenž přivedl Wajdu do Gdaňska v době, kdy se tam rodila nezávislá odborová organizace Solidarita, takže není zas až takovým překvapením, že si v něm zahrál i Lech Walesa, dospěla tato volná rozměrná trilogie, točená s velkými odstupy, pohotovostí a odvahou, do svého finále. Tvoří ho autenticky a brilantně natočené životopisné drama muže, který se naučil žít se svojí zlobou. Muže, který nejdříve přelezl zeď, aby unikl policajtům a dostal se ke stávkujícím, a svými dalšími kroky ji potom totálně zbořil!
Věděl, že musí být navenek i uvnitř rozhodný jako býk, jenž vede své stádo, které bez něj nemá naději ani budoucnost. Takhle brutálně to cítil a takhle otevřeně to také jeden z čelných představitelů tzv. polského kina morálního neklidu Andrzej Wajda v závěrečném dílu svého volného triptychu Walesa: Člověk naděje tlumočí.
Legendární polský režisér má na svém kontě zhruba padesát filmů, z nichž řada se může ucházet o zařazení do zlatého fondu světové kinematografie. Tenhle držitel benátského Zlatého lva, berlínského Zlatého medvěda a prestižního Oscara za celoživotní filmovou tvorbu natočil Walesu: Člověka naděje téměř ve svých devadesáti letech v roce, kdy Lech Walesa oslavil své sedmdesáté narozeniny, a jen pár let potom, co v roce 2000 získal jen necelé jedno procento hlasů, když se chtěl pokusit o návrat do prezidentského úřadu. Jakoby se Wajdy tak trochu dotklo, jaký že to nevděk světem vládne a jak snadno se zapomíná na ty, kteří byli ještě nedávno miláčky davů a oslavovanými celebritami.
A tak šel (podle svých vlastních slov) do jednoho z nejtěžších projektů svého bohatého tvůrčího života, neboť není snadné točit film o legendě, která je současně tak nepravděpodobným hrdinou s tak „neperspektivními“ parametry, jaké právě Walesu charakterizují.
A zobrazil ho zároveň jako charismatického muže činu i člověka, který intuitivně pochopí, kdy nastal čas pro užitečný kompromis, egocentrického, ne příliš vzdělaného a suverénního muže, který podepsal kompromitující dokument o spolupráci a zároveň si to vítězně rozdal s nemilosrdně vládnoucí a zdánlivě neprůstřelně etablovanou mocí. Andrzej Wajda tu dokázal uplatnit svoji zkušenost, nadhled i empatii a cit tvůrce, který nechce nic zamlčovat, či dokonce skrývat či kašírovat, ale svojí otevřeností nedehonestuje svého protagonistu a nerelativizuje jeho ideály.
Wajdův Walesa je odečtený z nějak takto skutečně prožitého života, jenž je tu odvyprávěn kultivovaným a přesvědčivým mixem dokumentárních a hraných sekvencí, v nichž se fiktivní aranžmá a realita volně prolínají a navzájem doplňují a umocňují. A někde v podtextu je cítit skrytá, ale vytrvalá víra Walesy i jeho země, že v souladu s výrokem papeže Jana Pavla II. na ni jednou sestoupí Boží Duch, jenž ji v tomto marasmu samotnou nenechá. Kdoví do jaké míry právě tohle ovlivnilo jednoho obyčejného člověka z davu, usměrnilo jeho hněv, vedlo jeho kroky a živilo jeho odhodlání.
Tohle všechno dokázal Wajda vyjádřit a hodně mu při tom pomohl dokonale na tento netriviální part připravený představitel titulní role a jeden z nejpopulárnějších současných polských herců Robert Wieckiewicz. Jeho autentičnost rozhodně není jen záležitostí přilepeného monumentálního kníru, ale je způsobena neuvěřitelně dobrým „přečtením“ reálného vzoru, což se možná nejvíce projevuje při rozhovoru Walesy se světoznámou novinářkou Orianou Fallaciovou, z něhož lze odečíst hodně o jeho povaze, charakteru, rétorických dispozicích, hypertrofické suverenitě i mazané lstivosti, když jenom stínuje a nechce přiznat barvu.
Tomuto klíčovému výkonu, který vlastně po celou dobu zaplňuje filmové plátno, dokonale sekunduje zdánlivě nenápadná, ale ve skutečnosti velice silná figura jeho ženy, ztvárněna Agnieszkou Grochowskou. Zejména na bedrech těchto dvou leží tíha tohoto zajímavého snímku, jehož téma by nám určitě nemělo připadat nijak vzdálené a jenž je výstižně dokreslen i punkově laděným dobovým soundtrackem, evokujícm sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století.
Walesa: Člověk naděje je solidně, poctivě a s respektem natočený film, jenž se odvíjí prostřednictvím volného řazení autentických i hraných flashbacků, propojených rozhovorem se slavnou novinářkou. Je to inspirativní a šťastná symbióza geniálního filmaře a silné, charismatické a zároveň rozporné osobnosti, která je schopná pohnout nehybností a rozleptat agresivitu tehdejšího nepřátelského světa.
Nahlédnete v ní do Walesova veřejného i soukromého života (kterého má stále méně a méně), budete svědky toho, jak se z plebejského elektrikáře v gdaňských loděnicích stal charismatický vůdce, milovaný i osamocený, burcující k akci i vyjednávající možný kompromis. A jakkoli je zřejmé, komu a čemu tady Wajda straní, dává si bacha, aby schematicky neglorifikoval a účelově nezjednodušoval.
Je to vlastně takový trochu syrový a záměrně „neučesaný“ portrét disidenta a revolucionáře (určený nikoli pouze, a dokonce ani především těm, kteří to prožili), o němž dopředu víte, jak dopadne, a přesto ho sledujete se zájmem a zaujetím, neboť je to tak trochu i portrét této nemocné doby, jejíž jsme součástí.
WALESA: CZLOWIEK Z NADZIEI / WALESA: ČLOVĚK NADĚJE. Polsko 2013, 127 min., přístupný, 2D. Režie: Andrzej Wajda. Scénář: Janusz Glowacki. Kamera: Pawel Edelman. Hrají: Robert Wieckiewicz (Lech Walesa), Agnieszka Grochowska (Danuta Walsová), Iwona Bielska (Ilona), Maria Rosaria Omaggio (Oriana Fallaciová). V kinech od 3. dubna 2014.
