Konec dobrý, všechno dobré? ptá se kulturní redakce webu ČT24 při ohlížení za rokem 2012. A snaží se najít na všem to lepší a vybrat zajímavé výstavy, knihy, koncerty či představení, které bylo škoda v roce 2012 propásnout. Kritice se ne vždy lze vyhnout, ale přesto necháváme na všem niť suchou. Přečtěte si na první svátek vánoční, kde se co zajímavého dělo ve výtvarném umění. Josef Vomáčka se zaměřil na pražské galerie.
Ve zmínce o zajímavých a naopak i špatných prezentacích bych si dovolil trošku jinou interpretaci. Všeobecně lze celý rok onačit za výstavně zajímavý, ať již obsahově, či formálně, způsobem, jakým byly výstavy prezentovány.
Vynecháme-li malé galerie, které někdy nabízejí opravdový klenot, nesmíme v žádném případě vynechat neuvěřitelnou aktivitu významově jedné z nejdynamičtějších výstavních institucí u nás, a to je Galerie hl. města Prahy. Pestrá škála jejích galerijních prostor, od intimních až po takřka obrovské, spolu s nečekanou intelektuální energií, dávají této instituci úžasný náboj. Počet odzbrojujících témat, ať již zaměřených na jednotlivé autory, nebo na celá tvůrčí období a směry, je neuvěřitelný a svojí kvalitou a soustavností v celých Čechách naprosto neobvyklý. Tady lze chválit za celoroční činnost ve všech jejích galerijních prostorách po celé Praze (od Troji po velké prostory na Staroměstském náměstí až po excelentní výstavní síně v Městské knihovně).
Výstava konce roku, Posedlí městem, dokázala přivést do rozsáhlých výstavních prostor Městské knihovny nečekané počty mladých návštěvníků. Přes určité výhrady k filosofii graffitti lze konstatovat, že Wolmuthova koncepce rozsáhlých ploch a celků, věnovaných současnému světovému graffitti výkvětu, přinesla ovoce. Nečekaný zážitek, dokonalé zpracování, i odvaha galerie k zapůjčení prostor a stěn, to všechno spolu se zajímavými a rozsáhlými doprovodnými programy přineslo své ovoce.
I když budeme přijímat výstavní činnost Národní galerie jako řádově nesrovnatelnou, výsledky jsou oproti právě jmenované instituci tristní. Berme v potaz obří prostory, které tato galerie spravuje a velkolepost a kvalitu sbírek, přesto postrádáme výraznou a stálou výstavní činnost, která by svojí atraktivitou a přínosností nad zmíněnou GHMP vítězila. Co však nelze opominout, je obří prezentace Muchovy epopeje ve Veletržním paláci. To je sice produkt opět Galerie h. m. Prahy, umístění však prolíná do jedné z nejzajímavějších výstavních prostor, kterou Národní galerie disponuje. Zde dochází k zajímavému sporu – excelentní expozice, na doslova světové úrovni, nekoresponduje s obsahem na stejné významové vlně.
Epopej vlastně nikdy neměla své slavné dny, její dnešní interpretace je sice mnohovrstevná, na druhé straně však také sporná. Diskuse, které bohatě v tisku probíhaly, jsou snad pro 21. století zbytečné, intelektuální podhoubí doby vzniku je překonáno, výtvarný názor a provedení také. Zůstává energie tvůrce, zatvrzelost a tvrdohlavost při zpracování poměrně sporných témat a potom již zmíněná naprosto dokonalá prezentace. Pro tu stojí za to celou tuto halu navštívit a doslova d písmene si výstavu užít.
Několikrát příjemně překvapila kvalitou svých expozic galerie, skrývající se pod poeticko-velkolepým názvem Muzeum Montanelli v pražské Nerudově ulici. V komorních a křehkých prostorách tam Dadja Altenburg-Kohl odhalila své instalační kvality a cit pro prostor a vystavované dílo.
Z výstav, které byly letos výjimečně dotažené, připomínám zajímavý hold olympiádě, připravený J. T. Kotalíkem a Jiřím Sozanským z děl sedmi autorů pro výstavní síně Muzea města Prahy na Florenci pod názvem Ekecheiriá. Zde vzájemné působení různorodých výtvarných názorů, postupů, technik a autorských stylů ladila způsobem zcela nečekaným a hlavní sál, patřící Sozanskému, se proměnil v úžasný hold kresbě, soše i malbě. Zážitek, kteří mnnozí nečekali a byli pak zcela překvapeni.
CO NÁS ZAUJALO V KULTUŘE 2012: Přečtěte si první příspěvek z 24. 12. Benzinová pumpa ze 70. let na pražských Hradčanech.
