Konec roku svádí k hodnocení a neubránila se mu ani kulturní redakce webu ČT24. Nehodláme se ovšem pouštět do sestavování ošemetných žebříčků, udílení palců, předávání medailí ani anticen. Rádi bychom především, aby se naši čtenáři dozvěděli, kvůli čemu zajímavému - podle nás a našich přispěvatelů - stojí za to se k roku 2012 vracet. Dneškem počínaje si můžete postupně přečíst, co bylo škoda propásnout ve výtvarném umění, hudbě, divadle, filmu a literatuře, zaostřeno je na český rybníček. Navzdory tomu, že většina „seznamů“ si všímá toho dobrého, začínáme na Štědrý den kritikou. Navíc rovnou na Hradě.
Benzinová pumpa ze 70. let na pražských Hradčanech
Benzinová pumpa ze sedmdesátých let na pražských Hradčanech aneb hmatatelný dar minulého vedení Národní galerie?
Hraje se o: „Ústřední vstupní objekt v nádvoří mezi Schwarzenberským a Salmovským palácem, s vazbou na oba historické objekty“. Účinkující: V hlavních rolích Josep Lluis Mateo, Milan Knížák, Miroslav Tajč, Vít Vlnas. Vedlejší role a kompars: Karel Kobosil, Vladimír Šlapeta, Jan Sapák, Bohumil Fanta, Pavel Vlček, Ladislav Kuba, Gustav Křivinka, Tomáš Pilař, Ludvík Grym, Pavel Haščyn, Pavel Jerie.
Návštěvníci velké vernisáže (dokonce dvoudenní!!!) měli možnost zhlédnout nejen vědecky i významově fundovanou výstavu děl Františka Kupky z tvůrčí dílny kurátorky Heleny Musilové, ale také neuvěřitelný objekt, jehož celý název můžete číst v záhlaví tohoto článku. Pod touto stavbou je podepsán světoznámý katalánský architekt Mateo, stejně jako řada porotců a rozhodovatelů (taktéž v úvodu).
Pojďme ale na scénu: tvoří ji výjimečně hodnotné Hradčanské náměstí, světově neopakovatelný soubor nádherných paláců, ukončený hradním komplexem, proložený strhujícím pohledem na Prahu. Dva nejvýchodněji položené paláce, Salmovský a vedlejší Schwarzenberský, vytvářely mezi sebou intimní krásné pseudonádvoří.
Připomeňme si: Schwarzenberský palác na Hradčanském náměstí je jedním z nejúplněji dochovaných evropských renesančních paláců s neopominutelnou sgrafitovou fasádou, pokrývající palác až k samotné kouzelné charakteristické lunetové římse, vytvářející neuvěřitelně křehké a povznášející podhledy. Autory byli Agostino de Galli (1545–1567), posléze v 18. století Marco Canevalle (barokní úpravy) a také Thomas Haffenecker či Anton E. Martinelli. Později také Josef Schulz (obnova sgrafit na vnějším plášti).
Salmovský palác (nebo také Malý Schwarzenberský) byl vystavěn na místě starší zástavby po roce 1796 pražským arcibiskupem Vilémem Florentinem knížetem Salmem původně pro úředníky svého úřadu. Po roce 1811 se stal i tento palác majetkem Schwarzenberků. Jeho klasicistní architektonické kvality a nádherné vstupní nádvoří umocňuje jeho situování na ostroh Hradčanského náměstí, přímo naproti palácům Pražského hradu.
Nádherné vedlejší nádvoří, v podstatě veřejnosti nepřístupné, mezi těmito výjimečnými stavbami, vytvářelo klidovou zónu, jejíž kouzlo bylo právě násobeno bočními fasádami obou neopakovatelných paláců.
Při postupném rozšiřování Národní galerie s tím, že oba paláce dostávaly nové výstavní role, a kdy interiéry byly pečlivě ošetřovány špičkovými českými architekty a restaurátory, se samozřejmě logicky předpokládalo nové pojetí i venkovních prostor obou paláců. A to se vší úctou, náležející hodnotám obou budov i s potvrzením jejich jedinečné vizuální atraktivity. Pro vstupní areál, propojující role obou výstavních kolosů (a navíc ještě protilehlého paláce Šternberského), bylo zvoleno právě ono jakési boční pseudonádvoří mezi oběma paláci.
- Pohled do přístavby autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/43/4215/421484.jpg
- Pokladny a informace ve vstupním areálu autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/43/4215/421475.jpg
- Charlotta Kotík, pravnučka Charlotty Garigue Masarykové ve vstupním areálu autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/43/4215/421495.jpg
- Zasklený historický vstup autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/43/4215/421476.jpg
Údajně pak vítěz mezinárodní soutěže (proběhla v předstihu roku 2004), známý a kvalitní katalánský architekt, navrhl jakousi skleněnou kostku s pokladnami a dalšími prostorami pro důstojný vstup do obou kvalitních budov a tam umístěných sbírek. Dle informací pro statické vylepšení byla původní konstrukce posílena a došlo k nehoráznému a v současné době z finančních, provozních a technických důvodů neodstranitelnému stavebnímu zásahu.
Tragická katarze: Po zásluze začali pracovníci Národní galerie masově říkat onomu monstru b e n z i n k a. Zastřešení, které údajně mělo být skleněné, nyní jako neprůhledná deska odřízlo hlavní vizuální efekt místa – fasády obou paláců a zejména nečekané, nedostižné a prakticky ve světě neviděné podhledy na fasády a hlavně lunetové římsy velkého Schwarzenberského paláce. Ty, večer krásně osvětleny, dnes okouzlují maximálně ptáky, kteří mají možnost v klidu studovat architektonickou kvalitu místa. Zneprůhlednění je hlavním záporným momentem.
- Brutálně zasekané nosníky do historické fasády autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24
- Necitlivě zasazené kovové dveře autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24
To, že vnitřní podhledy kopírují bývalé toporné české paláce kultury let sedmdesátých (nápadná podoba normalizační architektuře se zde přímo vnucuje) nebo raději rovnou benzinové pumpy ze stejného období, je emotivně dominující. Architekt však nelenil a zaplenil nádvoří kopečky, kanály, vodními hladinkami, raději také pokud možno špatně viditelnými. Interiér vystlal kvalitními, barevně však neladícími materiály (opět ty vchodové haly komunismu), pohrál si s nejrůznějšími rozdílnými rovinami vstupních prostor, čekací lounge zatížil procovským těžkým nábytkem… Nejrůznější rohy, náběhy, upevňovací lišty, zábradlí a podobně svým neladícím chaotickým amatérským charakterem vše umocňují. Na jednom místě jsou shromážděny prvky, které, pokud jste v hale sami, lze těžko přijmout.
Otazníky na tímto spektáklem: Kdo dovolil protnout protilehlé stěny obou paláců těžkými kovovými traverzami? Kde byli všichni ti kvalitní porotci a poradci? Viděli vůbec konečný prováděcí plán? Jak se toto mohlo postavit ve třetím tisíciletí v místech tak ostrého památkového dozoru? Hořkost nad zmařenou možností je výrazná. Srovnávat toto místo se slavnou komunikační pyramidou na nádvoří Louvru nejde – měřítkově, obsahově ani jinak, jedná se o objekty nesouměřitelné a funkčně neporovnatelné.
A tak si říkám – není to nakonec něčí pomsta?