Vyrábět hudební nástroje zkoušel Adolphe Sax už od šesti let. Tím osudným pro něj ale byl saxofon, který vynalezl a dal mu jméno. Talentovaný výrobce nástrojů přesto zemřel nedoceněný a stejně chudý, jako se 6. listopadu 1814 narodil.
Hudební nástroje rozebrané na vnitřnosti obklopovaly Adolpha – jak mu říkali, přestože dostal jméno Antoine-Joseph – odmalička. Jeho otec totiž místo skříní a truhel začal vyrábět nástroje pro vojenské orchestry, byť na uživení jedenácti hladových krků to sotva stačilo. Malý Sax se do rodinného podniku ve valonském městečku Dinant a následně v Bruselu záhy zapojil, dostalo se mu také hudebního vzdělání.
Vypil kyselinu, otrávil se lakem
Jeho příběh ale mohl skončit jinak, protože v dětství se několikrát dostal na dosah smrti. Sousedi mu dokonce přezdívali „malý duch“. Byl ještě batole, když spadl z výšky tří pater a narazil hlavou na kámen, považovali ho už za mrtvého. Ve třech letech vypil zředěnou kyselinu, protože si ji spletl s mlékem. Několikrát se otrávil lakem. Popálil se při výbuchu střelného prachu a o horká kamna. Spolkl jehlu. A také se málem utopil. Jeho matka prý prohlásila, že Adolphe je dítě odsouzené k neštěstí a „nepřežije“.
Mýlila se. A možná to byla právě přirozená houževnatost, která Saxovi později pomohla nevzdat se, i když se mu příliš nedařilo. „Je to muž pronikavé mysli. Bystrý, neústupný, s vytrvalostí vůči všem zkouškám. Umí myslet i jednat,“ psal o Saxovi později skladatel a také vlivný hudební kritik Hector Berlioz a napomohl tím belgickému mladíkovi předvést své schopnosti Francouzům. Ale také si některé z nich znepřátelit.
Nicméně zatím se zdálo, že by Adolphe mohl být dobrým pokračovatelem otcovy živnosti. V patnácti vyrobil pro Průmyslovou výstavu v Bruselu klarinet ze slonoviny a dvě flétny, které vyvolaly obdivné reakce. O pár let později představil vylepšený basklarinet, což vedlo k získání jeho prvního patentu. Dirigent pařížské Opery a komponista François Habeneck se pro tento nástroj nadchnul natolik, že si ho koupil a ostatní klarinety pak už označoval jen za „barbarské instrumenty“.
Do Paříže ho přivedla armáda
Ve zdokonalování klarinetů a jiných nástrojů Sax pokračoval i v dalších letech. I poté, co se přestěhoval do Paříže – tehdy města důležitého pro hudbu, kam ho přivedla zakázka pro francouzskou armádu.
Vojenským činitelům předtím adresoval několik dopisů, v nichž se vyjadřoval ke stavu francouzské vojenské hudby a jejímu nástrojovému obsazení. Musel je také přesvědčit veřejnými koncerty, při nichž se ovšem stále potýkal s nedostatkem hudebníků, takže při jedné z těchto ukázek hrál hned na dva nástroje.
Než se ale rozjelo živobytí, zažíval Sax krušné časy. Do města nad Seinou dorazil sice s ambicemi, zato s prázdnými kapsami, bydlel prý ve stodole a na rozjetí firmy si musel půjčit. Jeho odchod z Bruselu ještě uspíšil pocit zneuznání, protože komise bruselské výstavy v roce 1841 se rozhodla mu neudělit nejvyšší cenu s odůvodněním, že je příliš mladý, a když mu teď udělí zlato, není čím to případně překonat v dalším ročníku.
Ani příliš tvrdý, ani příliš měkký zvuk
Zhruba ve stejném čase, tedy kolem roku 1840, sestrojil Sax saxofon. O šest let později si ho nechal patentovat. Součástí jeho patentu na saxofon byl návrh na celkem čtrnáct typů tohoto instrumentu od sopraninového přes altový až po kontrabasový, a to jak pro využití v orchestrální, tak vojenské hudbě.
„Je známo, že dechové nástroje mají obecně buď příliš tvrdý, nebo příliš měkký zvuk,“ vysvětloval v žádosti o patent, co ho k nápadu na saxofon vedlo. Chtěl vytvořit nástroj, který by zněl „podobně jako strunné nástroje, ale s větší silou a intenzitou“.
V Saxově dílně se vyrobilo během necelých dvaceti let na dvacet tisíc saxofonů. Popularitě nového nástroje se snažil napomoct mimo jiné Saxův přítel, flétnista a také skladatel Jules Demersseman, který zkomponoval řadu skladeb přímo pro saxofon.
Sax nezanevřel ani na jiné instrumenty. Na žádost význačného německého skladatele Richarda Wagnera navrhl třeba Wagnerovu tubu, tedy žesťový nástroj, který si komponista žádal pro svou operu Prsten Nibelungův. Saxovi jeho znalosti také zajistily učitelské místo na pařížské konzervatoři.
Tvrdý konkurenční boj
Zdálo by se vše na dobré cestě, jenže saxofon se pro jeho „otce“ stal zároveň finanční pohromou. Ničemu nepomohla ani politická situace. V revolučním roce 1848 přišel Sax o armádní zakázky, a navíc celé roky musel řešit právní problémy spojené s patenty. Některé obměnění úředníci zrušili, další vypršely (na saxofon v roce 1865), což umožňovalo jiným těžit ze Saxových nápadů.
Sax žaloval konkurenty za porušení svých práv, a naopak konkurenční výrobci u soudu napadali oprávněnost jeho patentů. V případě saxofonu se dopouštěli podvodů: aby prokázali, že nejde o nový nástroj, nakoupili saxofony a dopravili je za hranice, kde jejich komplicové nahradili Saxovu značku jinou a tvrdili, že padělky jsou už existující nástroj zahraniční výroby. A to pořád byl jen odvar, v konkurenčním boji založili požár v jeho továrně, a dokonce se ho pokusili zabít.
Sax mnohým pařížským výrobcům ležel v žaludku od začátku, kdy kvůli mladému schopnému Belgičanovi přicházeli o obchody. Nevraživost poškozující živnost a výdaje na soudní pře – a zřejmě i fakt, že Sax nebyl nejlepším finančním manažerem – ho přiváděly opakovaně na buben, třikrát zbankrotoval. A to jednomu krachu zabránil císař Napoleon III., protože byl Saxovým obdivovatelem a dohodl se s věřiteli zadluženého výrobce.
Sax byl mizernou finanční situací donucen prodat za nevelkou částku celou svou osobní sbírku nástrojů s téměř pěti sty exempláři. Byl tak na mizině, že se nemohl účastnit Světové výstavy v Paříži v roce 1878, protože si nemohl dovolit zaplatit účastnický poplatek.
Saxofon pořádně objevil až jazz
Když v únoru 1894 (podle některých zdrojů čtvrtého, ale na jeho hrobě na Montmartru je uvedeno datum sedmého) zemřel, byl zcela bez peněz a celkem zapomenut. A na saxofon se v té době hrálo víceméně jen ve vojenských kapelách, v orchestrální hudbě se výrazněji neprosadil.
A to přesto, že reklamu mu dělali Saxovi současníci, jejichž jména v hudbě něco znamenala. Gioacchino Rossini saxofon nazýval „nejkrásnějším instrumentem, jaký znám“, Hector Berlioz ho popisoval jako „výjimečný nástroj na prahu ticha“ a podle Georgese Bizeta jedině saxofon dokázal „vyjádřit něhu a rezervovanou vášeň“.
Zvuk saxofonu plnohodnotně docenil až čtvrt století po Saxově smrti jazz, který právě saxofon do jisté míry definoval. Teprve tento hudební styl zajistil upozaďovanému nástroji světový kredit, když se na něj hrálo od pařížských jazzových klubů po bluesové podniky v New Orleans.
