Umělci i hudební kritici vzpomínají na operní pěvkyni Soňu Červenou, která v neděli zemřela ve věku 97 let, jako na mimořádnou umělkyni a výjimečného člověka. Oceňují její umělecký přínos i neuvěřitelnou vitalitu, se kterou do posledních chvil svého dlouhého života udivovala šarmem a inspirovala své okolí. Podle generálního ředitele České filharmonie Davida Marečka za sebou Červená nechává obrovský kus práce a všichni na ni vzpomínají s vděčností a láskou.
Vtělení hudby, jedinečná osobnost, vzpomíná na Soňu Červenou umělecký svět
„V Soně Červené odchází nejen naprosto výjimečná umělkyně, ale také výjimečný člověk. Měl jsem to štěstí, že jsme spolupracovali už za mého působení ve filharmonii v Brně, kdy Soňa Červená přijížděla na koncerty s Mahlerovými symfoniemi číst texty, které se k nim vázaly, a byla to tehdy obrovská senzace. Publikum i filharmonici byli nadšení,“ vzpomíná Mareček.
„Kontakt jsme neztratili ani po příchodu do Prahy. Vážil jsem si její pěvecké kariéry i toho, jak dokázala nezmizet z uměleckého života, a všechno, co dělala, bylo výjimečné. Českou filharmonii dokonce finančně podpořila, doufali jsme, že jí dokážeme veřejně poděkovat, ale to jsme bohužel nestihli,“ dodal.
Ředitelka festivalu Opera Lenka Šaldová uvedla, že Červená byla pozoruhodná dáma, která měla do poslední chvíle velký zájem o současné operní divadlo. „Sledovala ho s velkým zájmem a vášní a každé setkání s ní pro mě bylo vzácným okamžikem,“ uvedla.
„Odešla dáma světových operních scén a úžasná žena Soňa Červená. Jestli lze o někom říct, že byl vtělením hudby, pak to byla právě ona. Nezapomenu na osobní setkání s ní, za která děkuji. Její osobitý smysl pro humor, pohled na svět nebo laskavé vzpomínání na život oddaný hudbě,“ napsal na Twitteru ministr kultury Martin Baxa (ODS).
V rozhovoru pro ČT24 také řekl, že Soňa Červená zanechala nesmazatelnou stopu, a to jak v českém, tak i světovém měřítku. „Byla opravdu neuvěřitelná. Měla za sebou úžasnou uměleckou kariéru, byla hvězdou předních světových operních scén a přitom si zachovala takovou pokoru a takové ohromné vnitřní zaujetí pro kulturu – a pro českou kulturu zvlášť,“ vzpomínal.
„Pro mě to byla nejen velká osobnost a ohromný milovník divadla, který se do poslední chvíle zajímal o to, co se děje v české kultuře, ale také člověk, který celý život toužil po svobodě, který hledal své místo nejen v umění, ale i ve společnosti – tak, aby žil v otevřeném světě. A v tomto směru si myslím, že ta její kariéra je nejen bohatá, ale i příkladná,“ vzpomínal na pěvkyni ve vysílání ČT24 ředitel Národního divadla Jan Burian.
Podle něj byla Soňa Červená výjimečná i tím, že pracovala do takto vysokého věku. „Já myslím že to bylo v nějaké její obrovské vnitřní síle a energii, kterou ona měla,“ poznamenal.
Vůle, sebedisciplína a laskavost
Život Soni Červené mapovala dokumentaristka Olga Sommerová. „Byla velmi nadaná. Ten velký talent potom znamenal, že byla velmi pracovitá a velmi ctižádostivá. A ta pracovitost, to je důvod toho, že udělala takovou obrovskou kariéru a že byla tak oddaná jevišti,“ řekla o pěvkyni.
Dirigent Jakub Hrůša považuje osobnost Červené za „dechberoucí a pokaždé navýsost inspirující“. „Miloval jsem lidskou i uměleckou energii úžasné paní Červené. Vyvěrala z laskavého srdce, které paní Červené kreslilo každodenně vřelý úsměv na tváři. Stál jsem vedle paní Červené vícekrát na pódiu a cítil jsem vedle sebe vždy nadšení svěží vrstevnice. Síla a přesvědčivost, které vyzařovala, byly mnohdy přímo nepochopitelné,“ popsal Hrůša.
„Nejeden z nás si opakovaně lámal hlavu, odkud se berou. Patrně to byl řád v jejím životě, ukázněná vůle, sebedisciplína, bez nichž by nic z toho nebylo. Ale přece vzpomínám nejvíce na její laskavost. Přemáhala nástrahy okolí a obtíže věku, aby kolem sebe šířila bezvýhradné přesvědčení o síle dobra a krásy, v umění i v životě. Byla to dáma – jedinečná a nenahraditelná. Jsem šťastný, že jsem měl tu čest ji osobně poznat a zažít s ní chvíle uměleckého tvoření,“ dodal.
Ředitel festivalu Pražské jaro Pavel Trojan připomněl, že Soňa Červená v roce 1954 získala druhou cenu na soutěži Pražské jaro v oboru alt a byla poté pravidelným hostem festivalu. V roce 1961 vystoupila na závěrečném koncertu Pražského jara, kdy zpívala v Deváté symfonii Ludwiga van Beethovena a několik měsíců na to emigrovala.
„Na festival se vrátila po dvaapadesáti letech v roce 2013, kdy s Karlem Košárkem přednesla v Divadle Na zábradlí melodram Viktora Ullmanna Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka. Bylo to velice sugestivní, po představení se s ní uskutečnilo setkání, kde mluvila s neuvěřitelným nadhledem a jemným britským humorem. Byla to neuvěřitelná osobnost,“ řekl Trojan.
Hudební publicista Petr Veber z portálu KlasikaPlus uvedl, že činorodost a šarm Červené jsou nezapomenutelné. „Zůstává v paměti v mluvené roli kněžny Ludmily v oratoriu Nádech věčnosti Jana Zástěry, které korunovalo loňský program festivalu Smetanova Litomyšl. K velké porci textu, přednášeného zpaměti, ve svých melodramatických vstupech, výrazně podkreslených orchestrem, přidala s obrovskou vnitřní energií přesvědčivý dramatický přednes, gesta, kterými ovládla celý prostor…,“ přiblížil.
„Jen někdo pamatuje její roky v plné pěvecké síle před rokem 1968, málokdo mohl osobně zažít její světové úspěchy, ale návrat z exilu po roce 1989 a její druhý umělecký život, realizovaný v činohře, byl neméně impozantní,“ napsal.
Mladá operní pěvkyně Ester Pavlů o Červené napsala absolventskou práci na vysoké škole. „Byla ohromnou inspirací pro všechny generace umělců, včetně té naší. Její příběh byl zároveň velikou motivací pro náš umělecký i civilní život,“ konstatovala.