Viktor Preiss letos oslavil pětasedmdesáté narozeniny. Rozhovory příliš nedává, pro speciální Interview ČT24 se Světlanou Witowskou ale mluvil o svém dětství, studiu i stovkách rolí. V roce 2016 ukončil divadelní kariéru v Divadle na Vinohradech po více než třech dekádách strávených v této instituci. V rozhovoru říká, že jeho kariéra na jevišti začala nenápadně, nakonec tam ale strávil dvě třetiny života.
Smutné, stresující zážitky mohou podle Preisse herce obohatit. „Ploché zážitky nebo zážitky, které nejsou tak významné, hereckou, a vůbec lidskou duši nemůžou formovat. To, co zažijeme, se v nás ukládá jako energie do baterie, jako zážitek, jako pocit, emoce. Já hereckou profesi nechci nějak přehánět, protože se o ní z podstaty těžko mluví, to vám řekne každý herec. Ale je to předpokládaný materiál, ze kterého potom můžete modelovat,“ sděluje.
V jednom rozhovoru použil rčení, že „stokrát nic umořila osla“. Prý se mu stalo, že k některým postavám začal cítit nelibost, vedlo to i k tomu, že odešel z divadla. „Byly tituly, za které jsem se dokonce styděl. Herectví je týmová práce a jste tam obličejem za celý tým. Je to jako fotbal, někdo dává góly a někdo běhá celou druhou polovinu vzadu. Nemůžete divákovi vysvětlit: Já za to nemůžu, za ten výsledek nezodpovídám, já jsem tady jenom vidět,“ uvádí s tím, že právě v tom byl „rozpor a odcházení“.
Vyrůstal v pražském Karlíně, hodně času strávil u prarodičů na Vinohradech. „Můj děda byl akademický malíř. Pobýval jsem mezi obrazy a hezkými předměty v jeho ateliéru, čichal jsem vůni terpentýnu a viděl jsem nádherné ženské akty. Bylo to království samo pro sebe,“ sděluje.
Lidstvo je podle něj nepoučitelné
V životě prý velice pozdě začal spoléhat na svou vlastní intuici. „Celý život jsem si v podstatě nevěřil, zpochybňoval jsem všechno a samozřejmě jsem dával přednost názorům moudřejších a chytřejších, lidem, které jsem si postavil před sebe jako určité ikony. Ona to vždycky pravda nebyla,“ poznamenává s tím, že mu právě vlastní intuice říkala pravdu.
Jeho bývalý student, herec Ondřej Sokol, se ho v pořadu zeptal, zda by si herecké povolání vybral znovu, kdyby byl opět na začátku života. „Kdyby ta cesta byla taková, jakou jsem absolvoval, tak bych to asi zvolil, protože jsem měl v životě štěstí. Nikdy jsem nečekal, že budu mít takové příležitosti a setkám se s tolika lidmi, kteří mně pomohou. Mně vůbec neznámí lidé v životě strašně pomohli. Nikoliv moje bývalá rodina, ale lidi, které jsem potkával na cestě,“ sděluje.
Je idealistou, vadí mu ale lidská nepoučitelnost, která je podle něj fatální. Nedáme prý na zkušenost, kterou jsme měli, a riskujeme život Evropy, světa. „Jsme nepoučitelní jako lidstvo, jak vždycky v jakékoliv, i v miniaturní společnosti vzniknou antagonismy, nenávisti, emoce, které jsou neovladatelné, a tudíž neregulovatelné. To se teď děje, a není to žádná filozofie, to je jenom pojmenování věcí a marnosti. Samozřejmě někde je naděje. Musí být,“ uvádí.
