Od posledního setkání uběhlo v ději deset let a šance na přežití lidstva se pohybují v hrozivém řádu jedna ku pěti stům. Nastal soumrak známého světa, který neúprosně ničí opičí virus, občanské řády se hroutí a vlády přestávají fungovat. Zdá se, že ti, které virus nezabil, padnou v hrozící válce o tuto Zemi. A pak už nezbude nikdo, člověk to definitivně zabalí a na vrcholu potravinového řetězce konečně stane opice. Ale v zóně 9 ještě skomíravě plápolá naděje, izolovaný ostrůvek těch, kteří (zatím) přežili…
Když v roce 2011 Foxové oprášili klasiku, kterou (pro mnohé nečekaně) vytáhli z fundusu, a vyšli do kin s rebootem kultovní série Planety opic, vzbudili jen vlažné očekávání a mírný zájem zejména těch, kteří si ještě sem tam připomínali, jak to tehdy, v pozdních šedesátkách, vlastně začalo. Schaffnerova bytelná sci-fi pecka, natočená v roce 1968 s Charltonem Hestonem podle literární předlohy Pierra Boullea, patří zaslouženě do zlatého fondu světové kinematografie, což se už takhle jednoznačně nedá říci o jejích více či méně (spíše méně) zdařilých pokračováních.
Za necelých šest mega tehdy Schaffner natočil skvost, který byl zaslouženě uložen do filmové klenotnice, a zdálo se, že u toho také zůstane. Jenomže téměř po půl století, nepochybně s vědomím, kam může takovéhle téma posunout současná CGI, motion capture kamery, frajeři z Weta Digital a soudobé aparatury na výrobu prakticky jakékoli atmosféry, kterou si vymyslíte, si Foxové řekli, že do toho půjdou znovu. Jak řekli, tak udělali – a trefili bingo!
Restart znovu probuzené série nesl symptomatický titulek Zrození Planety opic, brilantně ho odrežíroval Rupert Wyatt, v chlupaté kůži šimpanze Caesara virtuálně odehrál geniální Andy Serkis, povedené vizuální efekty vynesly jednu oscarovou nominaci a z investovaných devadesáti tří milionů dolarů se urodilo půl miliardy na celosvětových tržbách, což hlasem nabuzeného gorilího samce vyřvávalo do světa, že u Foxů je právě zaděláno (minimálně) na jednu výživnou sci-fi trilogii. Každý sólový sportovec ale ví, že možná ze všeho nejtěžší je potvrdit předchozí vynikající výsledek. O filmových dvojkách tohle platí beze zbytku, a tak se netrpělivě čekalo, jak se s touhle výzvou u Foxů příště popasují. Proklatě dobře, sebejistě, elegantně, inteligentně a s nadhledem, chce se mi říci, zatleskat, podepsat se pod to a už nic nedodávat, protože tahle úžasná opičí jízda hovoří sama za sebe.
Opice nezabít opici!
Nicméně přece jen by asi bylo dobré doprovodit to konstatováním, že tentokrát přebírají generální iniciativu opice, což symptomaticky naznačuje, kudy a jak se bude vývoj ubírat v příštím sequelu. Vedena inteligentním Caesarem, z něhož v minulém dílu učinil experimentální lék na Alzheimera opičího Einsteina, se smíšená opičí komunita (šimpanzi, orangutani a gorily) usadila v hlubokých lesích národního parku Muir Woods, nedaleko San Franciska.
A nežijí si tu špatně, až do chvíle, kdy se na jejich území začnou potloukat lidé, kteří tu chtějí znovu uvést do provozu malou vodní elektrárnu, která by je mohla přiblížit jejich předchozímu životu. Konflikt, který z tohoto setkání vyplyne, může snadno přerůst v regulérní válku, a že se tak obratem nestane, je zásluhou obezřetného opičího lídra, který ví, že když budou válčit, mohou přijít o všechno a ztratit domov, rodinu i budoucnost. Jde ale o to, jak dlouho ještě dokáže brzdit radikály, kteří si prožili své v klecích a při laboratorních pokusech a teď cítí, že mají šanci vrátit to lidem i s úroky.
Agresivní militanti jsou ale na obou stranách a pod účelovým, ale chytlavým heslem „musíme ukázat sílu a napadnout je dřív, než oni napadnou nás“ eskalují napětí a mají na svědomí první mrtvé.
Opice nechtějí válku – ale budou bojovat, když budou muset!
Neshody o pojetí dvojky mezi autorem jedničky Rupertem Wyattem a studiem nakonec vedly k tomu, že došlo k výměně na režijním křesle, a tenhle riskantní tah vyšel. Osmačtyřicátník Matt Reeves (Monstrum), jehož režijní portfolio tvoří hlavně televizní seriály, se nezhroutil při představě, že bude najednou točit film za sto sedmdesát mega (jednička stála „jen“ devadesát), šel do toho s vervou, nápady a citem pro žánr a vytvořil hit, který jen za první víkend dostal na vstupném sedmdesát milionů zpátky. Odvážně přenechal klíčový prostor opicím, v čele s alfa samcem Caesarem a zaprdlým ranařem Kobou (jehož čas ještě přijde), zatímco přeživším lidem hrozí, že teď poznají, jak se žije v klecích.
A právě Caesar se zdá být ústřední hvězdou tohoto temného Úsvitu a zároveň nejednoznačnou figurou, která ví, že musí bránit svůj rod, ale začne-li válku, člověk mu to nikdy neodpustí. Před sebou má ke všemu odhodlané (protože do kouta zahnané) zbytky lidí a v zádech zparchantělého opičáka Kobu, který by rád zaujal jeho vůdčí místo v tlupě, a záhy se ukáže, že je pro to ochoten udělat i pěkné sviňárny. Protože opice není lepší nežli člověk, jak si Caesar bláhově myslel, aby vzápětí zjistil, že jsou vlastně všichni stejně nedokonalí, potažmo nebezpeční.
Představitel lidského rodu Malcolm je proti tomuhle robustnímu opičákovi spíše mdlou a nepřesvědčivou figurou, která se snaží s Caesarem domluvit. Jenomže lstivý a na válku nadržený Koba, který podezřívá Caesara, že má raději lidi nežli opice, a od lidí se přiučil hlavně nenávisti, překvapivě převezme inciciativu, udělá fatální a na lidoopa hodně vymakaný podraz a zblblé opice ho houfně následují…
Opice vždycky hledá tu nejsilnější větev
V částečně virtuálním castingu znovu dominuje famózní Andy Serkis, který se jako šimpanz snad narodil, a v lidské partě se mihne hrubě na vedlejší kolej odložený Gary Oldman, jenž je tu spíše do počtu nebo jako nálepka na plakát. Aby dodal svému opusu maximální věrohodnost, vyhnal zaťatý režisér Reeves všechny, včetně sofistikované a na exteriéry ne příliš adaptované technologie, do vancouverských lesů. Ve Zrození planety opic jsme si s nimi ještě moc nepokecali, ale evoluce v tomhle projektu zběsile uhání, takže za těch pár let se naučili elementární člověčinu (rozuměj angličtinu) a teď ji kombinují se svojí původní „znakovou“ řečí.
Matt Reeves se vcelku obratně vyhnul tomu, aby tohle téma (jež si o to tak trochu říká) natočil jako lacinou moralitu, k čemuž mu napomohl i chytře napsaný scénář, na němž pracoval jen mírně obměněný autorský tým, který se s touhle látkou již evidentně sžil. Své si tu uhraje i soundtrack Michaela Giacchina a atmosférická kamera Michaela Seresina, vlastně všichni, kdo na tomto projektu pracovali, si dali záležet, bavilo je to a také je to na něm (čímž nemyslím jen finální řežbu) vidět.
Úsvit planety opic to prostě s přehledem vyhrává skoro ve všech položkách, má opravdu slušný dramatický i emocionální potenciál, fungující 3D, které se hodí k jejímu temnému tónu a dusnou atmosféru, zalévanou potoky deště, která by se dala místy mlaskavě krájet. A i když je v závěrečném velkém detailu opičích očí vidět spíše agrese a zloba, už teď je možné těšit se na příští klasickou „opičárnu“, která nás zřejmě čeká již v roce 2016. Řekl bych, že tahle dvojka vás na ni dobře připraví, tak si ji nenechte ujít!
DAWN OF THE PLANET OF THE APES / ÚSVIT PLANETY OPIC. USA 2014, 130 min., české titulky, od 12 let, 2D/3D. Režie: Matt Reeves. Scénář: Mark Bomback, Rick Jaffa, Amanda Silverová. Kamera: Michael Seresin. Hudba: Michel Giacchino. Hrají: Andy Serkis (Caesar), Jason Clarke (Malcom), Gary Oldman (Dreyfus), Keri Russellová (Ellie), Toby Kebbell (Koba), Kirk Alcevedo (Carver), Kodi Smit-McPhee (Alexander). V kinech od 17. července 2014.
