Román Simona Mawera Skleněný pokoj i jeho stejnojmenná filmová adaptace je fiktivním příběhem fiktivního domu. Podobnost s architekturou vily Tugendhat a obyvateli této památky UNESCO ale není čistě náhodná. Slavná funkcionalistická stavba britského spisovatele k napsání bestselleru inspirovala, a proto se stala také kulisami pro filmový příběh. Ten se ve vile Tugendhat natáčel.
„Ocel a sklo. Kostra a kůže. Místo zdí vzduch, stromy, nebe. Až se tají dech,“ kreslí architekt Rainer von Abt manželům Landauerovým ve filmu návrh moderního a odvážného domu. Podobně možná ve skutečnosti Greta a Fritz Tugendhatovi naslouchali vizím Ludwiga Mieseho van der Rohe, který jim v Brně před sto lety postavil vilu, jež nese jejich jméno.
„V té době to muselo být zjevení. Dneska takové domy jsou, ale v té době to musel být zázrak,“ nepochybuje Karel Roden, představitel filmového architekta von Abta. Rodinný dům, jehož interiér prostupoval do exteriéru a v němž byly použity prvky a postupy, na které byli lidé zvyklí spíše z neobytných budov, byl strohou moderní odpovědí na okázalou měšťanskou zdobnost předchozí generace.
„Kašírování“ vily Tugendhat
Zatímco postavit vilu Tugendhat – od prvního návrhu po nastěhování jejích majitelů – trvalo dva roky, filmaři museli příběh inspirovaný tímto domem odvyprávět za čtyřicet natáčecích dnů. Tolik času měl štáb v čele s režisérem Juliem Ševčíkem k dispozici na zachycení scén, které se přímo v prostorách vily odehrávají.
Filmovalo se pod dohledem odborníků a za dodržování spousty opatření, která natáčení v památce UNESCO vyžadovalo. Příprava trvala rok. „Řada věcí se musela chránit. Například ve filmu není vidět původní mobiliář, natáčecí tým musel sehnat kopie, aby nebylo vybavení narušeno,“ prozradila ředitelka vily Tugendhat Iveta Černá.
Položeny byly také falešné podlahy, postaveny falešné příčky, fingovat bylo třeba rozbití rozlehlých oken. Na konci druhé světové války vzaly za své při náletu na Brno, výbuch pumy vilou otřese i ve filmovém příběhu.
Při „kašírování“ této scény filmařům pomohl mechanismus, který v domě využívali už původní obyvatelé. „V inkriminovaný okamžik bylo okno spuštěno pod podlahu a v původním rámu se objevily jen střepy, které asociovaly bombardování města,“ popisuje Černá.
Cesta časem
Manželé Tugendhatovi vilu obývali jen do roku 1938, kdy v obavě před nacisty prchli ze země. Svůj domov opouští ze stejného důvodu i filmoví manželé Landauerovi.
„Je to jedno z nejvíce vzrušujících míst, na kterém jsem kdy natáčela. Neřeší jen tvary a účelnost, je v něm celá filozofie. A také cítíte, že ten dům je plný lásky. Lásky ke kráse a k životu, jaký se v takovém domě žije,“ byla prostředím natáčení okouzlena nizozemská herečka Carice van Houtenová.
Ve snímku hraje Liesel Landauerovou, jejího manžele Viktora představuje dánský herec Claes Bang. Trojúhelník hlavních hrdinů doplňuje Švédka Hanna Alströmová v roli Hany, s níž Liesel pojí nejen mimořádný dům, ale i celoživotní blízký vztah. V duchu motta filmu „oddělený, a přitom propojený“ jejich pouta přetrvávají i po odjezdu Landauerových do ciziny. Hana v Brně zůstává a je svědkem dalších osudů vily, stejně dramatických jako osudy lidí s domem spojených.
Po zabavení gestapem vilu Tugendhat jako byt a kancelář využíval letecký konstruktér Willy Messerschmitt. Po osvobození ji zabrala Rudá armáda, která zde dokonce ustájila i koně a knihovnu z exotického dřeva přikládala do kamen. Následně architektonicky výjimečné prostory sloužily hodinám taneční gymnastiky a rehabilitacím.
Až v roce 1969 byla vila uznána za kulturní památku (na seznam světového dědictví UNESCO se dostala o dalších více než třicet let později). Začátek devadesátých let spojil dům s významnou politickou událostí – podepsána zde byla dohoda o rozdělení Československa.
Po celou dobu byla vila více či méně citlivě přestavována a přizpůsobována aktuálním účelům. K původnímu lesku ji navrátila rekonstrukce v letech 2010 až 2012, kdy zde byla například opět umístěna půlkruhová stěna z makassarského ebenu, náhodně objevená v menze právnické fakulty v Brně, kde si za druhé světové války zřídilo bar gestapo.
Změny vily pro potřeby filmařů, kteří stavbu potřebovali přizpůsobit právě různým obdobím, bylo podle Ivety Černé náročné. Přesto toto filmové cestování v čase oceňuje:
„Vilu Tugendat prezentujeme návštěvníkům tak, jak vypadala v rozmezí let 1930 až 1938. A jistě je pro každého laika i profesionála poučné, když dům najednou vidí tak, jak mohl vypadat v letech padesátých nebo sedmdesátých. Jak se změnil, jak ztratil původní nádech elegance a otevřenosti.“
Drama inspirované vilou Tugendhat bude mít v Brně premiéru 12. března v tamním kině Scala. O den později filmaře čeká premiéra v Praze a 14. března pak do Skleněného pokoje a jeho osudů mohou prostřednictvím filmového plátna vstoupit i diváci v dalších tuzemských kinech.
