Praha – Zatím největší retrospektivní výstava sochaře Olbrama Zoubka se dnes otevírá v Jízdárně Pražského hradu. Expozice, kterou komponoval sám Zoubek, ukazuje na tři sta soch, na kterých výjimečný autor pracoval celých sedmdesát let.
Některá díla jsou vystavena docela poprvé, jako třeba Zaslíbená, která pochází z letošního roku. Socha celou výstavu uvozuje a postavy potom ustupují směrem k zadní části jízdárny proti proudu času, jak vznikaly. Zoubek přitom svá díla rozestavěl, jako kdyby spolu rozmlouvaly. „Sochy komunikují i s příchozími, tedy s diváky,“ říká k tomu Zoubkova dcera, historička umění a kurátorka Polana Bregantová.
„Vystavuji i svou první sošku Harmonikáře z roku 1943. Toho jsem dělal, když mi bylo 17, dnes je mi 87. S nadsázkou tedy mohu říci, že mezi první a poslední vystavenou sochou je 70 let mé sochařské práce,“ uvedl Olbram Zoubek.
Holka se zlatejma vlasama
Mezi všemi sochami vyniká zvláště nasvícená socha Ifigenie z roku 1986. „Otec ji vytvořil na popud významného Euripidova dramatu, které v té době režíroval Jan Kačer v divadle na Zábradlí. Je to otcova nejoblíbenější socha vůbec,“ vysvětluje Bregantová.
Zoubek sochu později věnoval bývalému českému prezidentovi Václavu Havlovi. „Chtěl nějakou holku se zlatejma vlasama,“ vzpomíná sochař: „Pana prezidenta Havla jsem si vážil nad jiné, proto jí tady patří takové významné místo.“
Podívejte se na galerii:
Dnes je Olbram Zoubek (narozen 1926) žádaným výtvarníkem; jeho díla zdobí prostranství, úřady či soukromé sbírky. Před rokem 1989 však patřil mezi opory kulturní opozice. Ačkoliv do jeho generace patří jména jako Zbyněk Sekal, Zdeněk Palcr, Karel Nepraš, Stanislav Kolíbal nebo jeho první žena Eva Kmentová, řadí se jeho dílo mezi nejzajímavější projevy českého moderního sochařství, srovnatelné se soudobou evropskou plastikou.
Otevřený povrch je projevem nejistoty
Do širšího povědomí vešel poté, kdy roku 1969 odlil posmrtnou masku Jana Palacha a vytvořil jeho náhrobek. Od začátku sedmdesátých let mu komunistický režim zakázal vystavovat. Zoubek poté pracoval jako restaurátor. Dnes je známý figurálními plastikami, které jsou typické štíhlou postavou a rozrušeným povrchem. „Celý život pochybuji, živý, nedokončený, jakoby otevřený povrch mých soch je projev této nejistoty.“
„Dělám sochy letící, vznášející se a beztížné, se kterými rozehrávám trochu divadlo: každá v sobě nese určitou náladu, gesto nebo i neslyšitelný výkřik, jako by se spolu chtěly potkat a domluvit. A právě to bude teď v Jízdárně možné,“ říká tvůrce, jehož rukopis inspirovaly antické vzory i sochy Alberta Giacomettiho, Osipa Zadkina či Fritze Wotruby.
Zoubkovy postavy na soklu často drží jen špičkami prstů, jejich tváře i ruce směřují vzhůru, postavy tvoří silné vertikály. „Jde o kontrast mezi všedním materiálem a ideou, která z materiálu vzniká,“ upozorňuje Bregantová.
Rozhovor s Polanou Bregantovou:
Sochař kombinuje hlavně cement, bronz nebo olovo. Plastiky jsou navíc často zvýrazněny barvením a zlacením. „Otec nesčetněkrát opakoval v různých rozhovorech, že dříve sochařství bývalo barevné. Až v naší době je spíše monochromní,“ dodává jeho dcera.
Po sametové revoluci se Olbram Zoubek prosadil jako snad žádný jiný český sochař, stal se prakticky žijícím klasikem a snadno rozpoznatelné vzezření jeho soch vstoupilo do široké známosti. Kromě Palachovy posmrtné masky je patrně nejznámějším Zoubkovým dílem pomník obětem komunismu na pražském Újezdě.
Olbram Zoubek / Jízdárna Pražského hradu / 29. listopadu 2013 až 2. března 2014 / otevřeno denně 10 až 18 hodin, na Štědrý den je zavřeno.
Podívejte se na stránky výstavy.
