Praha - Nakladatelství Paseka vydalo velmi zajímavou knihu mladé kanadské prozaičky gruzínského původu Jeleny Bočorišviliové pod názvem Faina aneb Příběh klavíru. Autorka dokázala ve své novele zdánlivě nemožné: na ploše několika desítek stran vystavět bezmála márquezovskou ságu tří generací Faininy gruzínské rodiny, spleť intimních rodinných vztahů obklopit magickými okolnostmi i krutou realitou sovětské a postsovětské éry a svou hrdinku po všech tragických i komických útrapách nezbavit naděje, že vše se v dobré obrátí.
„Moje hrdinka je velmi mladá, myslí si, že má všechno před sebou. Všichni jsme si to tehdy mysleli, když padl Sovětský svaz. Očekávali jsme novou budoucnost. Ona nastala, ale byla mnohem těžší než to, v co jsme doufali. V originále se kniha jmenuje jen Příběh klavíru. Tento klavír se náhodou po druhé světové válce dostane do gruzínské rodiny. Je to tichý klavír, na který nikdo nehraje. Nazývají ho Becker a všichni v rodině si myslí, že Becker je takový nástroj, na který se nehraje, který je vždy potichu, vždy mlčí. Klavír ve své tichosti prožívá vše, co se v rodině děje, je svědkem neštěstí, lásky a stále mlčí. Na úplném konci, kdy klavír odjíždí, všichni pláčou, neboť mizí mlčenlivý svědek jejich života,“ říká ke své knize spisovatelka.
Fainina babička Nuca i matka Oliko se vdávaly v šestnácti - babička však už po dvou měsících ovdověla, když jejího muže zastřelili jako nepřítele lidu, matka zase utekla z domova s demobilizovaným vojákem, jehož sotva znala. Také Faina zatouží po sňatku ve stejném osudovém věku, první sňatek však překazí strýcova smrt, z druhého ženicha se vyklube homosexuál, a navzdory dívčiným vnadám se zdá, že jí nebude přáno…
„Máme před sebou řadu osudů, o jejichž tíživé nevyhnutelnosti si dnes snad můžeme nechat jenom zdát. Každý z nich by vydal na román, jak se někdy říká, aby se potvrdil spisovatelský um autora, v našem případě autorky. Těžko v jejich zpracování ale budeme hledat plamenné emoce; jsou-li nějaké, dají o sobě vědět jen ve stopovém množství a pak rychle zmizí ve vypravěčově odstupu, odstupu ironickém a někdy snad i cynickém. Bočorišviliová má smysl pro obojí a každou situaci jimi dokáže dostatečně okořenit, abychom nepropadali intenzivním a ponurým náladám známým z existenciálních románů. S hrůzou násilné smrti nebo s utrpením nedělá žádné velké okolky, traktuje je jako prostý fakt. Připočítáme-li k této dovednosti úsečnost a schopnost implementovat do děje společensko-politické klima, můžeme snad i nabýt dojmu, že se tu tak trochu opisuje od Isaaka Babela. Možná,“ píše ve své recenzi na knihu Jakub Vaníček.
Jelena Bočorišviliová
pracovala v Gruzii jako novinářka ve sportovních novinách. Vybrala si toto zaměření záměrně, aby nemusela psát o straně, politickém dění v Gruzii a potažmo v Sovětském svazu. V době zlomu odjela pracovně do Kanady. „Zatímco jsem byla v Kanadě, noviny zanikly. Neměla jsem žádné spojení. Chtěla jsem v Kanadě zůstat alespoň pár měsíců, pak už jsem neměla žádné peníze a bylo to moc těžké. Postupně jsem si tam však našla svoje místo. Mám tam rodinu, manžela, dítě a mám se tam moc dobře. Dění v Gruzii však neustále sleduji, je to přeci jenom moje rodná země,“ uzavírá rozhovor v pořadu Před polednem ČT24 gruzínská spisovatelka.
