Když The Beatles přijeli v roce 1966 koncertovat do Tokia, jejich hotel – tak jako v té době kdekoliv na světě – obléhali fanoušci i novináři. Přišly ovšem také výhrůžky smrtí. John Lennon, Paul McCartney, George Harrison a Ringo Starr zatím v hotelovém apartmá malovali obraz. Jediný, o němž se ví, že ho vytvořili a signovali společně. Nyní se malba dostala do nabídky aukční síně Christie's v New Yorku.
The Beatles společně namalovali jediný obraz. Vznikl jako arteterapie v izolaci tokijského hotelu
V polovině šedesátých let už beatlemánie zasáhla téměř celý svět. The Beatles za sebou měli koncerty v Evropě, Americe i Austrálii a rozhodli se vypravit i do Asie, kde se do té doby osobně představili pouze na jediném koncertě v Hongkongu (a to bez tehdy nemocného bubeníka Ringo Starra).
Manažer kapele domluvil pět koncertů odehraných během tří dnů na léto 1966 v aréně Nippon Budókan, původně postavené pro letní olympijské hry v Tokiu. „Popová hudba se najednou stala mezi japonskou mládeží velmi populární a The Beatles tam chtěli vystupovat,“ uvedl pro Christie's britský historik a životopisec Brouků Mark Lewisohn.
Jděte domů, The Beatles
Když vystoupili na tokijském letišti v japonských kabátcích happi přehozených přes sáčka, nevítalo je jen hysterické nadšení fanoušků, ale také výhrůžky smrtí a plakáty „Jděte domů, The Beatles“ od nacionalistů. Ti čtveřici považovali za symbol invazivní západní kultury a šiřitele „kriminality mládeže“, vyzývali je mimo jiné, ať si ostříhají dlouhé vlasy. Koncert v hale Nippon Budókan kritici vnímali jako znesvěcení významného centra bojových umění. Zabránit se mu stejně nepodařilo, The Beatles byli první rockovou kapelou, která zde hrála, ale rozhodně ne poslední.
„O Japonsku toho moc nevíme, ale zdálo se nám to jako dobré místo,“ přiznala kapela při tiskové konferenci. Vyjádřili se i k výhrůžkám tradicionalistů: „Když taneční soubor z Japonska jede do Británie, nikdo z Británie se nepokouší říct, že porušuje tradiční zákony, nebo se snaží něco poškodit. Jediné, co děláme, je, že přijedeme a zpíváme, protože jsme o to byli požádáni.“
Jako ve válečné zóně
Riziko napadení odtrhlo Brouky téměř úplně od veřejnosti na většinu času ze sta hodin, které v Japonsku na přelomu června a července 1966 strávili. Japonské úřady se rozhodly bezpečnost hudebních stars zajistit podle Christie's s „takovou mírou nasazení, která v očích The Beatles hraničila až s fanatičností“.
Každý detail rozvrhu kapely byl do puntíku vyladěn. Na večerní koncerty dohlíželo tři tisíce disciplinovaně seřazených policistů. Jeden z japonských fotografů, který směl skupině být nablízku, podotkl, že si připadal jako válečný zpravodaj.
McCartneymu se podařilo vyklouznout na prohlídku císařského paláce a Lennonovi na procházku po okolí Hiltonu, šlo ovšem o výjimky. „Do hotelu a z hotelu je vodili služebními vchody. Kromě toho, že jejich auta projížděla ulicemi a lidé na ně mohli z dálky mávat, s nimi nikdo doopravdy nepřišel do kontaktu. Dokonce i v aréně se diváci drželi daleko od pódia,“ popsal Lewisohn.
„Vrátíme se k obrazu!“
V izolaci prezidentského apartmá s číslem 1005 čtveřice vymýšlela, jak se zabavit. Inspirací se staly výtvarné potřeby, dárek od jedné z návštěv: kvalitní japonský papír, akvarelové i olejové barvy a štětce. Začali tedy malovat obraz. Svým způsobem posloužil jako arteterapie v bouřlivém období.
Na fotografiích Roberta Whitakera, který společné tvoření zdokumentoval, jsou vidět čtyři židle rozestavěné kolem stolu, na němž leží obdélníkový arch o rozměrech zhruba padesát čtyři krát necelých osmdesát centimetrů. Papír zatěžovala a zároveň osvětlovala lampa. Každý z členů The Beatles začal tvořit z jednoho rohu a postupoval směrem ke středu.
Z fotografických momentek lze vysledovat, že Ringo Starr maluje pravou, zatímco na bicí hrál dominantně levou (důsledek přeučení z dětství, protože jeho pověrčivá babička věřila, že být levákem je dílo ďábla). John Lennon sklání při práci hlavu blízko k papíru, typický zvyk krátkozrakých lidí. George Harisson se soustředí, aby správně vedl štětcem linku, a Paul McCartney maluje, zatímco v druhé ruce drží zapálenou cigaretu.
Japonští fanoušci vítají Paula McCartneyho při návratu do haly Nippon Budókan (2015), kde naposledy hrál s The Beatles v roce 1966
„Přestali, šli odehrát koncert a pak to bylo: ‚Vrátíme se k obrazu!‘“ vzpomíná Whitaker. „Nikdy jsem je neviděl klidnější a spokojenější než v této době.“ Malbu podle něho The Beatles dokončili během dvou nocí. A nikdy se prý nepřeli o tom, co malují, „vyvíjelo se to přirozeně“.
Pravděpodobně při malování poslouchali skladby jako Eleanor Rigby či Yellow Submarine z dokončeného, ale ještě nevydaného alba Revolver. „Je to časová schránka okamžiku z roku 1966. Něco, k čemu bych si přála mít soundtrack,“ podotkla pro BBC seniorní viceprezidentka Christie's Casey Rogersová.
Muzikanti ze slavné čtveřice nebyli bez výtvarného nadání. „Každý z The Beatles rád kreslil, k autogramům často připojovali kresbu,“ připomněl Lewisohn. Lennon navíc chodil na uměleckou školu (byť ji nedokončil) a McCartney mohl mít podle Lewisohna zkoušku z výtvarné výchovy, kdyby „neodjel na první turné s The Beatles“. Harrison si zase svůj dům vyzdobil psychedelickým muralem.
Název podle ženských genitálií
Na výsledné dílo, do bílého kruhu uprostřed čtyř čtverců, se všichni čtyři podepsali (tedy je jasné, kdo kterou část maloval), celek ale nechali nepojmenovaný. Název Images of a Woman (Obrazy ženy), pod nímž malbu prodávala Christie's, dostal obraz až v osmdesátých letech díky japonskému novináři, jenž měl za to, že v kvadrantu Paula McCartneyho rozpoznává ženské genitálie.
Každý ovšem může vidět, co chce, nic jednoznačně konkrétního žádná část obrazu nenaznačuje. Celkové vyznění působí díky převládající volbě jasných, živých barev pozitivně.
The Beatles obraz darovali předsedovi japonského fanklubu své skupiny, když je navštívil v hotelovém apartmá. „Pro The Beatles je typické, že bez váhání něco fanouškům darovali. Je dobře, že to udělali, protože jinak by se tento obraz možná nedochoval,“ míní Lewisohn. Dobové fotografie naznačují, že výtvarných děl, zřejmě menších, vytvořili členové The Beatles v Japonsku pravděpodobně více, pokud stále existují, jejich majitelé si to ale nechávají pro sebe.
Images of a Woman je každopádně považován za jediný společný obraz. Z japonského fanklubu The Beatles se později dostal do rukou sběratelů. Christie's před aukcí stanovila odhadní cenu díla na 400 až 600 tisíc dolarů. Nakonec se prodalo za více než 1,7 milionu dolarů (v přepočtu přes 40 milionů korun).
Už nikdy na koncert ani na Filipíny
Pár měsíců po návštěvě Tokia přestali The Beatles s koncertními show. „To je jeden z důvodů, proč je tento obraz tak výjimečný, protože pak už neměli takový společný čas, kdy by zůstali trčet v hotelovém pokoji a neměli co dělat,“ podotýká Mark Lewisohn.
Na rozhodnutí skončit s koncertováním měla značný podíl šňůra po Asii, kde byli hudebníci vystaveni protestům a násilí. Nesouhlas japonských nacionalistů se ukázal jako odvar proti odporu, s jakým se The Beatles setkali během následující koncertní zastávky v Manile. Zážitky z filipínského hlavního města přiměli Lennona prý říct: „Jestli se vrátíme, tak s vodíkovou bombou. Nebudu nad tím místem ani létat.“
Odplata za odmítnutí prezidentovy ženy
Vše způsobila neúmyslná urážka manželky filipínského prezidenta Imeldy Marcosové. Ta naplánovala snídani v prezidentském paláci, po níž by se The Beatles potkali s třemi sty svými fanoušky – dětmi armádních představitelů. Manažer Brouků setkání zdvořile odmítl s odkazem na politiku kapely neúčastnit se podobných oficiálních akcí.
Jenže Marcosův režim si nenechal líbit, že žena hlavy státu dostala košem. Filipínská média vylíčila odmítnutí jako záměr a eskalace incidentu vedla k pobouření veřejnosti vůči The Beatles. Takže když se následující den kapela vydala na letiště, zůstala vystavena nepřátelsky naladěnému davu, protože filipínská vláda stáhla policejní ochranu.
Naštvaní Filipínci zbili a zkopali jednoho z manažerů. „Jiný podsaditý Filipínec udeřil pěstí bubeníka Ringo Starra, který přiznal, že byl ‚vyděšen‘ k smrti. Incidentu na letišti přihlížela hrstka policistů,“ psal dobový výtisk New York Herald Tribune.
Navíc byl management kapely donucen odevzdat daňovým úředníkům značnou část filipínských pesos z koncertního zisku v Manile, pokud The Beatles nechtěli riskovat zadržení.
The Beatles na fotografii z roku 1964
Slavnější než Ježíš
„Budeme mít pár týdnů na zotavení, než tam pojedeme a necháme se zmlátit od Američanů,“ poznamenal ironicky George Harrison před severoamerickým turné, které The Beatles jako poslední čekalo po návratu z Asie.
A bubeníkova kousavá poznámka nakonec nebyla zas tak daleko od reality, když Lennonův ne zrovna šťastný výrok, že The Beatles jsou slavnější než Ježíš, popudil křesťany. Náboženští fanatici pálili alba kapely a jejím členům vyhrožovali smrtí. Lennon i ostatní marně později opakovaně vysvětlovali, že věta vytržená z kontextu vedla k mylné interpretaci, sdělením ve skutečnosti bylo, že slábnoucí víru u veřejnosti nahrazuje poblouzněnost rockovou hudbou.
Mark David Chapman, který Johna Lennona v roce 1980 zastřelil, uvedl tuto citaci jako jeden z možných motivů vraždy.