V Paláci Aventin v Praze 1 byla zahájena výstava malíře Jana Šafránka Svět lidí/The World of People. Obrazy tohoto originálního malíře jsou skutečně zalidněné až přelidněné. Člověk ve své běžné životní situaci, to je hlavní motiv obrazů umělce, který bývá často řazen do žánru naivní malby. Výstava potrvá do 30. září 2007.
Jan Šafránek se narodil 9. dubna 1948 v Hradci Králové. Dva roky po podepsání Charty 77 odešel do Vídně, kde studoval na Akademii užitých umění. V roce 1981 vycestoval do Austrálie, kde získal státní občanství. V letech 1985–1986 cestoval po USA, Mexiku, Tichomoří a Evropě.
V roce 1997 poskytl rozhovor Viktoru Karlíkovi pro Revolver revue, ze kterého vyjímáme:
Jak ses dostal k malování?
Už jako předškolák jsem pokreslil, co se dalo. Později, ve školním věku, jsem ve svým rodišti v Hradci Králové navštěvoval kurzy akademickýho malíře mistra Fröhlicha, známýho místního krajináře, kterej jezdil za přírodními motivy se svým malým fiatem Topolino.
V roce 1974 ses z Hradce Králové přestěhoval do Prahy – čím ses tu živil?
Svými obrazy, některé s ušlechtilejšími výrazy ve tváři sem dokonce občas prodával i prostřednictvím Díla, jiný si soukromě kupovali různí přátelé. Vlastnil jsem papír od Fondu výtvarných umělců a odváděl daně z umělecké činnosti. Situace se samozřejmě začala měnit ve chvíli, kdy se člověk stal objektem zájmu StB
Ty jsi měl po Chartě veliký potíže?
Jako většina ostatních signatářů. Někteří na tom byli ovšem ještě mnohem hůř. Dlouho jsem se rozhodoval, jestli mám podstoupit to strašný vyřizování formalit, abych se mohl vystěhovat. Byl jsem českej malíř, svý témata sem nacházel ve svým bezprostředním okolí, který jsem dobře znal: v hospodách, bufetech, vinárnách, nádražních halách, v socialistickejch domácnostech a na lidovejch slavnostech. Tohle všechno opustit pro mě nebylo snadný, ale na druhý straně jsem byl pořád ještě mladej, plnej síly a fantazie a nechtěl jsem se uchlastat proto, že se tu život čím dál víc propadal do nekonečnýho šedivýho stereotypu.
Venku ses živil čím?
Zpočátku jsme ve Vídni dostávali od vlády finanční podporu. Přibližně po půl roce jsem měl svou první výstavu ve vídeňský galerii Centrum. Dolnorakouský muzeum tam ode mě koupilo obraz a později se našlo i pár dalších zájemců a sběratelů. Pár let nato, už v australském Sydney, kde jsem se usadil, se mi podařilo vystavit své obrazy v prominentních galeriích. Bylo to v osmdesátých letech, kdy ve světě rostl zájem o výtvarný umění, a tak se u mě v ateliéru začali objevovat místní i zahraniční kupci a sběratelé.
Zajímal ses venku o to, co se děje v Čechách, nebo jsi to chtěl odříznout?
S českou emigrací jsem se stýkal velmi zřídka. Maloval jsem v úplně jiným prostředí jiný lidi, jiný situace. Často jsem to ovšem v duchu konfrontoval se svýma dřívějšíma inspiracema. Měl jsem pouze pár přátel, s nimiž jsem se pravidelně stýkal, abychom trochu poklábosili. Taky jsem se jednou setkal s manžely Škvoreckými a udělal pro jejich nakladatelství pár obálek na knihy českejch autorů.
Jak jsi v emigraci vnímal, když se tu koncem osmdesátých let začala měnit politická situace?
Když se to začalo v Evropě konečně vařit, byly toho pochopitelně plný média. Například britská BBC podávala naprosto přesný informace a komentáře, takže jsem byl o lecčems velmi dobře informovanej, držel jsem všem palce a celej ten úžasnej klíčovej happening mi připadal velice originální a dojemnej. To bylo něco pro okolní svět zcela nepochopitelnýho. Prahu jsem po dvanácti letech navštívil na podzim v roce 1990. Mý pocity při prvním přejezdu státní hranice z Rakouska se dají těžko popsat. Už dávno předtím jsem přestal věřit, že rodné Československo ještě někdy v životě uvidím.
Celý rozhovor najdete v Revolver revue 33/1997
