Po šesti desetiletích se s publikem loučí Spirituál kvintet. Konec oznámil už loni, počínaje 10. zářím ale dohrává odkládané rozlučkové koncerty. „Hudba je pro nás, jako v jiných dobách, věcí naděje. Tak si držme palce,“ prohlásil před začátkem závěrečného koncertování poslední žijící člen původní sestavy Jiří Tichota. Vystihl těmito slovy to, čím Spirituál kvintet pro mnohé své posluchače – zvláště v časech normalizace – byl.
Spirituál kvintet otevřel v šedesátých letech éru československého folku. „My jsme folklor vždycky milovali,“ vypráví Jiří Tichota v dokumentu ke třicátému výročí souboru, „jenomže ve VUSu, ve Stalingradu, ve Fučíkovcích a jak se všechny ty monstrózní soubory jmenovaly, se folklor dělal tak, že před osmdesátičlenným smíšeným sborem byl symfonický orchestr, dirigent a stálo tam duo – dívka v kroji a mládenec v kroji – a zpívali Šla panenka k zpovídání. Sbor do toho dělal 'hm hm' a ha ha. A to se nám strašně nelíbilo. Zatoužili jsme po něčem prostším.“
Folk tu nikdo neznal
Tvorbu kapely charakterizuje pečlivá práce se zpěvem, hudba je postavená na kombinaci vícehlasů podporovaných jen akustickými kytarami, kontrabasem nebo perkusemi. Jemný patos umí navíc členové kapely příhodně shodit nadhledem. U zrodu Spirituálu – tehdy ještě kvartetu – stáli kromě Tichoty i basista Ivo Mach, tenor Miroslav Keller a baryton Miloslav Kastelovič. Část osazenstva přešla z kritizovaného VUSu, tedy Vysokoškolského uměleckého soboru.
Během následujících desetiletí skupinou prošla řada muzikantů, mnozí se prosadili i mimo formaci, třeba Karel Zich, bratři Nedvědi nebo Irena Budweiserová. „Myslím, že každé obsazení mělo své osobité rysy, které se neopakujou. A jsem strašně šťastný, že se vždycky scházeli lidi, kteří měli na základní věci v životě shodné názory,“ ocenil Tichota.
„Třeba já jsem dva roky chodil na výslechy StB. Celé dva roky stál soubor za mnou a v životě mi neřekl: Hele, já se nechci dostat do maléru, tohle už nikdy neříkejte, tohle já zpívat nebudu, já si nechci zkazit živobytí,“ popsal v dokumentu natočeném v roce 1990.
O podobných potížích ale v začátcích kapely v šedesátých letech nepřemýšlel. Spirituál kvartet vystupoval jen občas, skutečnou premiéru si odbyl až dva roky po svém vzniku, na jazzovém festivalu v Karlových Varech. „Byli jsme první domácí folková kapela, ale v té době bylo slovo folk v češtině neznámé. Spirituály byly vnímány jako repertoár blízký afroamerickým impulzům, a tak jsme byli přiřazováni k jazzu,“ vysvětlil Tichota.
Z kvartetu kvintetem
Zaměření kapely popostrčilo vzedmutí západní vlny zájmu o folk, konkrétně americké skupiny The Weavers, jejich nahrávka členy Spirituálu nadchla „bezkonkurenčním výkonem i skutečností, že měli zpěvačku“.
Mužskou čtveřici tak doplnila nejprve nakrátko Věra Nerušilová a posléze Růžena Helebrantová přezdívaná Odetta (po srpnu 1968 emigrovala). V tu chvíli „kvartet“ v názvu vystřídal „kvintet“ a v označení zůstal i při dalších změnách počtu členů.
Se zakladatelem The Weavers, Petem Seegerem, se Spirituál sešel dokonce na jednom pódiu. Vystupovali jako předkapela při jeho pražském koncertě a právě od Seegera převzali původně černošský spirituál We Shall Overcome. „Song se v pozdější verzi Joan Baezové stal víceméně neoficiální hymnou hnutí za občanská práva,“ připomíná rockový historik Petr Hrabalik v článku k pořadu Bigbít.
V Československu se stal také jakousi hymnou, ovšem v přetextované podobě od Ivo Fischera. „Jednou budem dál“ znělo v přelomovém listopadu roku 1989, svou zřejmě nejznámější skladbu ale zpíval Spirituál kvintet publiku ještě v socialistickém Československu, stejně jako jiné další.
„Po roce 1968 jsme pochopili, že se nám otevřela ohromná možnost říkat ústy černochů věci, za které by jinak každá kapela během hodiny přišla o možnost ještě někdy v životě vystoupit,“ shrnul Jiří Tichota, proč právě po konci pražského jara začal kvintet naplno fungovat.
Pocity potlačovaných černochů… ne naše
V černošských spirituálech o svobodě vnímali lidé dvojznačnosti. Stejně fungovaly i texty vypůjčené od obrozeneckých autorů nebo nábožensky procítěné písně, které normalizace, ač byla spíše protinábožensky zaměřená, tolerovala. „Spirituál kvintet nikdy nebyl evangelizační soubor,“ odmítá ale Tichota.
Skryté významy ve skladbách nehledali jen posluchači. Ke lsti musel Spirituál kvintet třeba sáhnout v případě tradicionálu Little More Faith In Jesus opatřeného českým textem Jiřího Tichoty Až se k nám právo vrátí. Pro schvalovací komisi nechal přeložit do angličtiny svoje slova a vydával je za originál vypovídající o pocitech potlačovaných černochů. Podobně to prý bylo i se skladbou Žízeň.
Problémům s režimem se přesto nešlo vyhnout. Tichotu, jak už bylo zmíněno, lámala ke spolupráci Státní bezpečnost. Jeho žena (a také zpěvačka Spirituál kvintetu) Zdenka totiž byla dcerou protiokupačního novináře Vladimíra Toska, jenž emigroval.
Už v srpnu 1969 byl zatčen a pak vyhozen z vysoké školy klavírista Jan Thorovský poté, co strhl sovětskou vlajku. Šlo ale o jeho sólo akci. Následky vystoupení pro studenty evangelické teologické fakulty na první výročí sebeupálení Jana Palacha už postihly celý Spirituál kvintet.
Když písničkář Bohdan Mikolášek totiž dozpíval píseň Ticho, inspirovanou právě Palachem, navázal kvintet slibem Jednou budem dál. Trestem byl půlroční zákaz vystupování. Režimní dohled se projevil později třeba i v nařízení, že kapela se musí při koncertech držet schváleného programu.
V lidovosti je pravdivost
Jako protestsong je vnímána i třeba skladba Za svou pravdou stát (stejnojmenné album bylo prvním porevolučním počinem kapely), kdo chtěl, ale viděl jinotaje i ve zhudebněné básni Františka Ladislava Čelakovského Pocestný („je to chůze po tom světě“). K oblíbeným písním kapely patří také Kocábka, Krutá válka či Zelené pláně (ty ovšem proslavila spíše verze Josefa Zímy). Většina převzatých skladeb dostala český překlad, ale v roce 1986 vydal Spirituál kvintet i kompletní nahrávku v angličtině Every Time I Feel the Spirit.
Kvintet sáhl častokrát i po renesančních písních („krásná růže v sadu kvetla“) i moravských lidovkách. I ty jim, pro ně překvapivě, dovedly zavařit. Třeba když na ně přišlo udání, že vyzývají k oběšení komunistického politika Jana Fojtíka, protože zpívali o malém fojtovi – fojtíkovi –, který skončí na šibenici za krádež.
„V lidovosti je pravdivost,“ nepochyboval Tichota, čím repertoár Spirituál kvintetu tak oslovuje. „To nejsou písničky psané na kšeft. Aby se jednou zazpívala na Sokolově. To jsou písničky, které jsou psané jako vnitřní výpověď. A my jsme se snažili naučit, ať už jsme brali černošské, nebo renesanční, nebo naše obrozenecké, říkat věci, které říkaly lidové písničky. Totiž věci, které vycházejí ze skutečné osobní situace člověka, který má potřebu projevit milostné rozněžnění nebo svůj mravní postoj.“
Pozor, to je ta píseň ze Sokolova
Na zmíněném Sokolově, tedy festivalu politické písně, přitom Spirituál kvintet několikrát vystupoval, jak mu ostatně bylo vyčítáno. „Do jisté míry jsme se stali obětí vlastní finty, když na nás komunisté vyrukovali: Ale vy přece zpíváte politické písně amerických černochů. Tak proč byste je nezazpívali na politickém festivalu? Proti tomu jsme nedokázali moc co namítat. Když jsme na ně vyrukovali, že máme nasmlouvané jiné koncerty, což byla pravda, Pražské kulturní středisko uzavřené smlouvy zrušilo,“ vzpomínal Tichota v rozhovoru pro server Aktuálně.
„Když jsme pak nakonec v Sokolově vystoupili, nehráli jsme samozřejmě žádné podlézavosti – hráli jsme naše nejsilnější a nejodbojnější spirituály – Až se k nám právo vrátí nebo Mává nám svobodná zem. A lidi v sále spiklenecky zpívali s námi! Tak jsme začali mít pocit, že je to na hlavu. Písně, se kterými jsme často mívali problémy, jim na jejich akci zpíváme s lidmi pod nosem! Když nám později někdo chtěl vyškrtnout Až se k nám právo vrátí z repertoáru, říkali jsme: Pozor, to je píseň ze Sokolova!“
Jednou budem dál, vyslechli si demonstranti i prezidenti
Zatímco v listopadu 1988 ČTK informovala ze Dnů Prahy v Moskvě, že „v estrádních pořadech vystoupí národní umělec Karel Gott, Spirituál kvintet s Žannou Bičevskou a národní umělec Miloš Kirschner se Spejblem a Hurvínkem“, o rok později stál Spirituál kvintet na balkonu Melantrichu na Václavském náměstí a zpíval s ozvěnou znásobenou několikatisícihlavým davem.
„Jsme si vědomi, že byli statečnější muzikanti, zpěváci, kteří vzdali svoji existenci, než aby se někde zaprodali. Ale my jsme taky neměli jednoduché živobytí. Měli jsme osm zákazů činnosti,“ zavzpomínal Tichota v pořadu Na plovárně.
Jednou budem dál hrál kvintet i při prvním výročí sametové revoluce a během písně se ke Spirituálu připojili československý prezident Václav Havel a tehdejší americký prezident George Bush starší. A v podání české kapely známý song slyšel o čtyři roky později rovněž Bushův nástupce Bill Clinton, když ho po řízku v bramboráku a pivu U Zlatého tygra přivedl Havel do klubu Reduta.
Deset tisíc koncertů za sebou, poslední před sebou
Z vyprodaných koncertů se Spirituál kvintet mohl těšit před i po revoluci. „Kdyby na nás chodili lidé jenom kvůli narážkám, tak by pro nás koncertování po roce 1989 skončilo. Spousta muzikantů naštěstí působí dodnes, takže nešlo jen o narážky,“ těšilo při oslavě padesáti let působení Tichotu.
Za více než půlstoleté působení odehrál Spirituál kvintet na deset tisíc koncertů, vydal přes dvacet alb, studiových i výběrových. „Stávalo se nám, že jsme najednou nemohli mluvit, když jsme viděli, jak si nějaká paní v první řadě otírá slzy poté, co jsme ohlásili svá poslední vystoupení,“ přiznal Tichota v souvislosti s rozlučkovou šňůrou, z níž ovšem kvůli pandemii covidu-19 stihla kapela nakonec loni jen dva koncerty. V září pak přišlo smutné a definitivní loučení i s jedním ze členů – zemřel kontrabasista a zpěvák Dušan Vančura.
Naposledy Spirituál kvintet zahraje 13. října.
