Být na filmovém festivalu v Cannes jedním z Producentů v pohybu znamená ve filmovém prostředí prestiž. Letos se do výběru mladých evropských talentů dostal Marek Novák ze společnosti Xova Film. Šestnáct z dvaceti vybraných filmových producentů se tentokrát setkalo i osobně. Program jim dává možnost představit své připravované projekty, hledat pro ně další partnery i vyměňovat si své zkušenosti a informace. V Cannes také Marek Novák poskytl rozhovor webu ČT24.
Rozhovory z Cannes: Off-line sdílený zážitek je pořád třeba, věří producent Marek Novák
Letošní program Producenti v pohybu byl částečně on-line v květnu v době, kdy je tradiční čas canneského festivalu, a částečně off-line přímo v Cannes v červenci. Jak to probíhalo a jak se obě části doplňovaly?
Po roce pandemie už jsou lidé zvyklí bavit se po Zoomu, a nebyl proto už tak znát element odcizení. I když celou dobu víte, že nemluvíte s lidmi, ale s obrazovkou. Organizátoři se snažili vytěžit z on-line podoby maximum a uzpůsobit tomu všechno, takže to bylo připravené velmi kvalitně.
Co bylo fantastické a šlo jen on-line, bylo to, že na jedno setkání byli pozváni ředitelé velkých festivalů z Berlína, San Sebastiana, Locarna, Benátek a Sundance a ti se bavili s naší skupinou producentů, což by se v Cannes asi nestalo, protože by nebylo možné je takhle dát dohromady.
Když jste v Cannes osobně, je skvělé, že se opravdu fyzicky setkáte, ťuknete si loktem a bavíte se spolu přímo. Pak jdete na oběd zakončit celé setkání s tím, že si vidíte do očí a mluvíte spolu neformálně. Ono to zní jako nepodstatné věci, ale to je v téhle práci extrémně důležité, cítit tu vzájemnou chemii a chuť spolupracovat. A rovnou si domlouvat, s jakými lidmi a jakým způsobem.
S jakým projektem jste do Cannes přijel?
Mluvil jsem o dvou svých projektech ve vývoji. A to jednak o připravovaném filmu Michala Hogenauera Poslední zhasne, pro který hledáme aktivně koprodukční partnery. Dalším připravovaným filmem je Nejsilnější z nás, který vzniká ve spolupráci s režisérkou Cristinou Grošanovou a scenáristkou Klárou Vlasákovou. Ten je zatím v rané fázi vývoje.
Teď ale s oběma filmařkami už natáčíme jiný film, Běžná selhání, takže jsem svou prezentaci pojal tak, abych mluvil jak o tom, co právě natáčíme, tak i o tom, co aktuálně chystáme.
Odjíždíte z Cannes s tím, že jste naplnil své plány a představy?
Bylo sympatické, že v letošním výběru dvaceti producentů byly dvě producentky se mnou už na workshopu EAVE. Italka Marica Stocchiová je koproducentkou filmu Běžná selhání, takže se známe. A s Polkou Beatou Rzezniczekovou jsem se tady také chtěl osobně setkat a probrat s ní to, že bychom mohli koprodukovat další projekt.
A vedle toho se tady holandské producentce Iris Ottenové velmi líbil náš projekt s Michalem Hogenauerem, tudíž jsme se celkem reálně bavili o tom, jak by mohla vypadat naše spolupráce. V tomto program Producenti v pohybu pro mě určitě splnil svůj účel.
V Cannes se setkali mladí producenti z dvaceti různých zemí. Byly mezi vámi v něčem rozdíly, například mezi producenty z východní a západní Evropy, nebo už máte stejné problémy?
Všechno je mnohem globálnější, jsme ve stejném rybníčku a soutěžíme stejně v síti evropské a světové kinematografie, podobně jako s Hollywoodem a Netflixem, těmito obry. Snažíme se utrhnout taky trochu místa, aby naše filmy byly vidět. Myslím si tedy, že v programu European Film Promotion mají mladí producenti hodně podobnou situaci. V mnoha ohledech, ať už jsou z Dánska, Bulharska, nebo Irska.
Samozřejmě, detailněji z pohledu českého producenta se dá říct, že naše infrastruktura je dobře etablovaná a funguje, Státní fond kinematografie pracuje komplexně. Třeba v Rumunsku není státní podpora tak stabilní a míra financování je menší než třeba v Dánsku. Dílčí rozdíly pořád jsou a budou, ale myslím, že se to srovnává.
Bylo to první větší osobní setkání po pandemii, byla pandemie i téma diskusí?
Rozhodně to téma rozhovorů bylo. Pandemie se dotkla různých projektů různě. Pro některé se takzvaně nic moc nestalo – to se týkalo projektů, které nebyly v kritické fázi natáčení, kdy by je pandemie výrazně ovlivnila.
Do jisté míry to byl i můj případ. Musel jsem sice pozastavit vývoj dokumentu, který se odehrává na party mladých lidí v Bruselu, to pochopitelně nemohlo pokračovat, museli jsme také pozastavit natáčení dokumentární série Investigátoři, ale nebyly to zásahy, které by ohrozily mou existenci.
Jinak ale se o pandemii mluvilo mnohokrát a opakovaly se otázky, co bude potom, jak se lze adaptovat na současnou situaci, jestli zanikne vůbec kino a podobně. Ale všichni doufají a touží po tom, aby pandemie byla jen vzpomínka, ze které se lze poučit. Že je potřeba být vytrvalý a že by bylo fajn, kdyby se dal filmový průmysl nějak vrátit do předchozí podoby. A hlavně, aby kino nezaniklo.
On-line a streamování, nebo plátno? Dospěli jste tedy k něčemu konkrétnějšímu?
Pandemická situace uspíšila on-line distribuci, zcela jistě budou případy, kdy nějaké filmy budou dělány přímo pro on-line. Ale paradoxně si zároveň o to víc uvědomujeme, jak moc jsou off-line události potřeba. Jak moc je potřeba sdílený zážitek kina.
Koneckonců si i Netflix, Amazon a další velká studia uvědomují, že pro své hlavní tituly potřebují minimálně vstřícný přístup festivalu a filmový šelest kolem premiéry. Vždyť i Anette, letošní zahajovací film canneského festivalu, je z produkce Amazon Studios a to mluví samo za sebe.
