Rok 2013. Patnáctiletá špičková gymnastka Olga je rozpolcená volbou mezi Švýcarskem, kde trénuje na mistrovství Evropy v gymnastice a připravuje se na olympijské hry, a Ukrajinou, kde zůstala její matka, novinářka pronásledovaná kvůli článkům proti prezidentu Viktoru Janukovyčovi. A pak přijdou události na Majdanu… Film Olga natočil podle svého scénáře švýcarský režisér Elie Grappe a uvedl v sekci Týden kritiky v Cannes. Na festivalu také poskytl rozhovor webu ČT24.
Rozhovory z Cannes: Mezi Majdanem a gymnastikou není rozdíl, připouští režisér Elie Grappe
Když jste se potkal poprvé s lidmi z Ukrajiny a s jejich politickými názory a obavami v době událostí na Majdanu, věděl jste, o čem mluví?
Musel jsem si všechno dohledat. Když jsem se rozhodl, že natočím film o hlavní hrdince z Ukrajiny, chtěl jsem ve filmu vystihnout situaci šířeji. A také intenzivně pracovat na charakterech, čemuž přikládám velkou důležitost.
Kdy tedy přišel prvotní moment, který vás přivedl k realizaci vašeho prvního celovečerního filmu?
Na konci roku 2015 jsem spolurežíroval dokument o orchestru, kde byla ukrajinská houslistka, která přišla do Švýcarska těsně před událostmi na Majdanu. Hluboce mě dojalo, jak byla rozrušená, když mi řekla o revoluci a o tom, jak na ni působily obrazy z médií a sociálních sítí.
Našel jsem něco, co mě oslovilo už během mého prvního krátkého filmu: natáčení vášně teenagerky, profesionálky, jejího těla v akci a konfrontace jejích osobních problémů s kolektivními. Zajímalo mě, zda je možné propojit geografické a osobní hranice. Chtěl jsem natočit film o exilu s hrdinkou, která má pocit, že k exilové zemi nepatří a její loajalita je rozpolcená.
Může mladá generace na Západě vůbec pochopit, co se dělo na Majdanu a jaké problémy má dnešní východní Evropa?
Oni tomu moc nerozumí, ale můžou se snažit to pochopit. Já nejsem komentátor ani novinář. Můj postoj je nic nevysvětlovat, ale přistoupit k tématu prostředky filmu. Pracoval jsem s neprofesionálními herci, jejich názory jsou ve snímku obsaženy. Jsou to Ukrajinci. A já vím, že jsem Francouz, a ne Ukrajinec, ale vycházel jsem z jejich postojů. Při psaní scénáře jsem se seznamoval s ukrajinskými sociology a s vojáky, kteří byli na Majdanu. Ale když se mě někdo ptá na Ukrajinu, nekomentuju to, protože to neznám.
Proč jste si za hlavní hrdinky zvolil neherečky, profesionální sportovkyně – a kde jste je našel?
Herečky nedělají gymnastiku na nejvyšší profesionální úrovni, jenže to jsme potřebovali nejvíc. A zároveň naše hrdinky musí znát víc – nejen o gymnastice, ale i o své zemi, o tom, v čem a jak žili jejich rodiče a prarodiče. Také musely vědět, co je tréninkový stres. Jaký je denní život takové sportovkyně. Co dělají, když mají volno.
A jak jsem je vybral? To je tajemství castingu. Mluvili jsme s nimi i o tom, jak se cítí a co očekávají od života. Myslím, že umět dobře vybrat herce je největší část režijní práce.
Olgu hraje Anastasia Budiashkina. Je klíčem k emocím filmu. Právě hlavní postavu a z části i další gymnastky jsem nechtěl obsazovat profesionálními herci. Proto jsem si vybral mladé elitní sportovce zvyklé na rizika spojená s tréninkem, na život v centru a na tvrdou povahu šampionátu.
Dívky, které hrají Olgu a Sašu, jsou součástí ukrajinského národního týmu. Trenéři a někteří sportovci, včetně Steffi a Zoe, jsou členy švýcarského národního týmu. Se všemi jsem se při psaní scénáře setkal. S jejich výpověďmi jsem dokázal napsat přesnější a bohatší scénář, i když postavy zůstávaly fiktivní.
Gymnastika, stejně jako hudba, ztělesňuje úsilí, které od sebe mladí lidé mohou požadovat ve jménu vášně. Jde o kolektivní i individuální sport, který odráží Olžino dilema. U takto profilového sportu je také zajímavé natočit jeho vypjaté momenty – dech před provedením úkonu, oči, zaváhání, chyby. Právě v těchto okamžicích můžete cítit zranitelnost gymnastů, tedy jejich lidskost. A uvědomíte si rizika, která podstupují. Natáčím disciplínu, ve které slova nejsou ústřední.
Vy jste se narodil ve Francii a teď žijete ve Švýcarsku, je vám kolem třiceti let… Co jste se při natáčení filmu naučil o východních zemích z pohledu mladé západní generace?
O problémech Ukrajiny a Ruska vím. Vím, že Rusové anektovali Krym a teď mají Ukrajinci ruskou armádu u hranic a podobně. Ukrajina je plná paradoxů, které vycházejí z jejich historie. Kdyby byl můj film za ukrajinské peníze, musel by být v ukrajinštině. Ale já musel do filmu integrovat i ruštinu. Někdo totiž mluví rusky, někdo ukrajinsky, někdo mixem obojího. Naučil jsem se, že když jsem ze západní země, nemůžu aplikovat naši politiku na ně. A naučil jsem se být pokorný.
Ve filmu hojně používáte originální záběry z událostí na Majdanu. Kde jste je vzal a jaké to pro vás bylo se na ně dívat?
Obzvlášť na mě působilo z Majdanu to, že demonstranti pocházeli ze všech politických stran a společenských tříd a že tam byl cítit velký příval solidarity. Použil jsem pouze videa, která demonstranti vytvořili pomocí svých telefonů v samém centru dění. Fascinovala mě intenzita těch záběrů. A snažil jsem se tuto intenzitu zprostředkovat ve filmu. Strašně se mě dotklo, že někdo měl potřebu točit i velmi násilné scény – to je velké politické gesto filmu.
Tu intenzitu jsem se snažil zprostředkovat intenzitou pohybů gymnastek, protože v jistém smyslu není žádný rozdíl mezi Majdanem a gymnastikou. Obojí je magické. A pro moji hrdinku Olgu, Ukrajinku, není možné dělat gymnastiku, aniž by nemyslela na Majdan. Je sužována oběma magiemi. Já jsem zároveň chtěl, aby její postoje přinášely důležitá sdělení i pro dnešek.
O magičnosti a intenzitě mluvíte sám s velkým zápalem. Je pro vás tedy důležité, aby vás látka pro film naprosto zaujala? A co dalšího tedy připravujete?
Ano, začínám nový projekt. Není to v ničem podobné Olze, je to úplně jiný film. Ale to hlavní, co jsem se i naučil právě z Olgy, je to, že se snažím najít podobný vztah k postavám. To je pro mě velmi důležitý kus mé režisérské práce.