Výtvarný umělec a člen umělecké skupiny Ztohoven Roman Týc se ohlíží za svým životem i autorskou tvorbou. Osobní a uměleckou zpověď shrnul do knihy s názvem Vystřel vocaď. Obálka monografie evokuje soudní obsílku, odkazuje tak k tomu, že Týcova tvorba je často střetem s autoritami, nabourává hranice společensky přijatelného a pohrává si s identitou.
Týc na sebe upozornil anonymními portréty nebožtíků vytvořenými ze zbytků lidského popela, který krematoria vyhazují v případě, že se nevejdou do urny.
„Chtěl jsem vytvořit konfrontační situaci, jak se komerční galerie vyrovná s tím, když vystavím umělecká díla, která podle zákona o pohřebnictví nepůjdou dát prodat. Nakonec ale výstava vyprovokovala mě. V moment vernisáže jsem si uvědomil, že je potřeba řešit spíš sám sebe než okolí,“ přiznává Týc.
Rodinná traumata
V knize se vrací i k dalším dvěma samostatným výstavám. Instalaci … jen blbni, zkazíš to všem! začal promýšlet ve vězení, kde si odpykával měsíc za neuhrazení peněžitého trestu. Ten mu soud vyměřil poté, co na pražských semaforech změnil siluety panáčků na nestandardní postavičky, třeba oběšence nebo invalidu.
Výstava Im Boden pak reagovala na minulost Týcova dědečka. „Moje artefakty ilustrují můj životní příběh, který vychází z vnitřního řešení rodinných traumat,“ podotýká umělec. Vedle autoritativního otce a brzké ztráty matky je pro něj takovým traumatem právě děda, který se podílel na násilném vyhnání sudetských Němců.
„Když jsem se dozvěděl, že byl v revolučních gardách, že si rodina vykamarádila barák v pohraničí, tak to nastavilo pomyslné zrcadlo na mě jako součást společnosti, která určitá témata dnes obchází, aby se nemusela vyrovnávat se svou minulostí. A ten, kdo se nevyrovná se svou minulostí, nemůže budovat svoji budoucnost,“ obává se.
Se Ztohoven je člověk méně ztracený
Kromě samostatné tvorby se podílel také na aktivitách umělecké skupiny Ztohoven, k jejímž činům patří třeba simulovaný atomový výbuch ve vysílání České televize nebo nahrazení prezidentské standarty červenými trenýrkami.
„Skupina Ztohoven je pro mě důležitá v určité ryzosti. Člověk jako sám výtvarník je mnohem ztracenější a také ty projekty mají menší rezonanci, ale zase jsou mnohem intimnější,“ srovnává.
Hodnocení, co pro společnost znamená, by Roman Týc rád nechal na jiných, „až umřu nebo až mi bude sedmdesát“. „Teď se ještě pořád cítím na vrcholu, a mám pocit, že po padesátce, která se blíží, může přijít doba, kdy už nebudu muset být ‚za každou cenu‘ vidět a kdy možná všechnu tu zkušenost se své cesty můžu zhodnocovat dál,“ očekává.
