Americký spisovatel science fiction Isaac Asimov zpopularizoval robotiku. Pro fungování robotů v lidském světě vymyslel také zákony, které se poprvé objevily v povídkové sbírce Já, robot. Vyšla 2. prosince 1950. Byť se tato pravidla dnes jeví jako nedostačující, stále ovlivňují autory sci-fi a jsou součástí etických otázek o vývoji umělé inteligence.
Zákony robotiky formuloval Isaac Asimov už začátkem čtyřicátých let, ve sbírce povídek Já, robot je ale poprvé popsal. Konkrétně v příběhu Hra na honěnou. Sám Asimov si byl vědom limitů těchto pravidel a jejich někdy až absurdních dopadů a často si s nimi pohrával.
Šlo o neformálně vytvořený soubor směrnic chování pro roboty jednající s lidmi. První zákon říká, že robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. Druhý, že musí vždy poslechnout člověka, pokud tím neporuší přikázání první. Třetí opravňuje robota zabránit svému poškození, není-li to v rozporu s prvním a druhým zákonem.
Ve své vizi světa budoucnosti tak Asimov přišel s nultým zákonem, který v knize Roboti a impérium sám formuloval dlouhověký robot R. Daneel Olivaw. „Robot nesmí ublížit lidstvu ani svou nečinností dopustit, aby bylo lidstvu ublíženo,“ říká. Norma tak dovoluje robotům chránit celé lidstvo na úkor jednotlivců, což ne všichni fanoušci přijali s nadšením.
Základy roboetiky
„Dnešní doba ovšem ukazuje, že možné spory, které by mohly vzniknout mezi jednotlivými zákony, jsou mnohem složitější. Mluví se například o takzvaném problému výhybky, který řeší i současná autonomní vozidla. Když si třeba auto ovládané umělou inteligencí musí vybrat, jestli zabije svého řidiče, nebo vjede do davu, kde by mohl zabít více lidí, to jsou dilemata, která Asimovovy robotické zákony řešit neumějí,“ podotýká Ivan Adamovič z Muzea literatury.
Zmíněné zákony jsou podle Adamoviče z dnešního pohledu zastaralé, jen tři nebo čtyři takto prostě formulované zásady se zdají pro zapojení umělých bytostí do našeho světa nedostačující. Spisovatel jimi každopádně položil základy roboetiky, dnes velmi relevantního oboru, který se netýká jen science fiction, ale přímo současné společnosti a vývoje technologií.
„Zákony určitě stály u zrodu toho, že se začalo přemýšlet o tom, že je potřeba zavést etiku do oblasti technologií, což vývoj technologií dlouho přehlížel. Mělo se za to, že prostě jenom stačí vyvíjet stále lepší a lepší technologie. A teď se ukazuje, že bez toho, jaké chování je správné, se vývoj technologií vůbec nemůže obejít,“ vysvětlil Adamovič.
AI a zdravý rozum
„Je to relevantní i u umělé inteligence, kde se také přemýšlí, jestli nás může ohrozit. To, co se řešilo předtím u robotů, tak teď se řeší u AI,“ dodal.
Nad zákony robotiky formulovanými před více než sedmi dekádami a jejich uplatnění dnes se nedávno zamýšlel také článek v časopise The New Yorker. Připomíná Asimovovo přesvědčení, že bezpečnostní mechanismy mohou zabránit nejhorším katastrofám způsobeným umělou inteligencí.
Autor textu ale zároveň vyslovuje obavu, že snazší je vytvořit inteligenci podobnou té lidské než etiku podobnou té lidské, jak dokazují různé „znepokojivé“ reakce AI. Jednoduše řečeno, že strojům – a jedno, jestli jde o pozitronový mozek, nebo velký jazykový model – lze nejspíš jen obtížně vštípit všechny lidské hodnoty a zdravý rozum.
Asimův robot je jiný než Čapkův
Mozek fungující díky pozitronu, tedy antičástici elektronu, přisoudil robotům ve svých povídkách Asimov. „Protože pár let předtím, než je začal psát, byl objeven pozitron. To byl takový trochu tajemný název, aby nemusel vysvětlovat, jak vlastně ty jejich mozky fungují,“ uvedl Adamovič. Tím se Asimovovi roboti lišili od těch biologických ve hře Karla Čapka R.U.R., která svět naučila toto slovo označující umělou bytost.
Asimov Čapkovo drama znal. Kromě robotů tyto dva spisovatele spojuje i režisér Alex Proyas. Momentálně totiž natáčí filmovou adaptaci hry R.U.R., zatímco před více než dvaceti lety uvedl sci-fi thriller Já, robot, inspirovaný Asimovými povídkami. Odehrává se v Chicagu v roce 2035 a Will Smith v něm hraje detektiva skeptického vůči zdánlivě poslušným androidům.
Proyas, který má na kontě také tituly Smrtihlav či Vrána, loni obvinil vlivného podnikatele Elona Muska, že v designu futuristického elektromobilu Cybercab okopíroval filmové návrhy humanoidních strojů a samořídících vozidel.
Psal už jako teenager
K formulaci zákona robotiky přiměl Isaaca Asimova šéfredaktor časopisu Astounding Science Fiction John W. Campbell. Ten mladému literátovi jeho literární pokusy trpělivě vracel s připomínkami, co vylepšit.
První povídky posílal Asimov do časopisů ještě jako teenager, když pomáhal otci v rodinné cukrárně a čekalo se, že vystuduje medicínu. Vzpomínal později, že díky zapřažení do práce se naučil už jako malý vstávat v šest hodin ráno, protože ještě před školou roznášel noviny. Budíček ve stejnou hodinu dodržoval i v dospělosti a o hodinu a půl později zasedal k psacímu stroji.
Od začátku se věnoval sci-fi, nejspíš pod vlivem laciných dobrodružných časopisů, ale nejen jich. Jako dítě ho totiž zaujal Edisonův životopis, který malého Isaaca „uvedl do světa vědy a technologie“.
Zažil zlatý věk sci-fi, psal ale i o vědě
Asimov se podílel na takzvaném zlatém věku americké sci-fi, kdy se autoři přestali zabývat jen dobrodružnými a technickými motivy a začali se věnovat i civilizačním otázkám. „Byl průkopníkem v pozvednutí tohoto žánru z dobrodružných brakových časopisů na intelektuálnější úroveň, která se zabývala sociologií, historií, matematikou a vědou,“ napsal o Asimovi v jeho nekrologu The New York Times.
Robotické povídky během let Asimov propojil s druhou slavnou částí svého díla, sériemi věnovanými tajemné Nadaci a Galaktické říši. Na pokračování druhé z nich si ale fanoušci museli počkat až do osmdesátých let, po vypuštění sovětské družice Sputnik v roce 1957 se totiž Asimov zaměřil na popularizační knížky z vědy nebo historie.
Jako autor nejen sci-fi se mohl opírat o své vzdělání. Vystudoval a rovněž vyučoval biochemii. Vydal řadu publikací o všeobecné vědě, kromě svého oboru také o matematice, astrologii, geologii či zeměpisu. Psal ale také detektivní romány.
Narozen v Rusku
Od tří let žil ve Spojených státech, kam se rodiče přestěhovali z tehdy sovětského Ruska (nicméně sám se rusky nikdy nenaučil, doma mluvili jidiš). Na svět přišel jako Izák Judovič Ozimov ve vsi ležící asi sto kilometrů jižně od Smolenska. Narodil se někdy mezi 4. říjnem 1919 a začátkem roku 1920, přesné datum ale kvůli zmatkům kolem různých kalendářů – používal se juliánský i židovský – neznal. „Ani na tom nezáleží,“ podotkl ve své autobiografii. Narozeniny slavil 2. ledna.
Poslední román A zrodí se Nadace mu vyšel v dubnu 1993, rok poté, co Asimov zemřel na komplikace spojené s AIDS. Virem HIV se nakazil o dekádu dříve z transfuze během operace srdce.
