Úspěšný spisovatel Robert Fulghum je hvězdou letošního festivalu Svět knihy. Prostřednictvím příběhů promlouvá ke čtenářům už víc jak dvacet let. Jeho debut Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce je však dodnes hitem. O přístupu k životě, sympatii k Čechům a o osamocení spisovatele se rozpovídal v Hyde Parku ČT24.
O životním přístupu
Fulghumova bibliografie čítá sedmnáct knih. Kde ale autor bere neustálou inspiraci? On sám tvrdí, že ho v životě pohání jeho vlastní zvídavost a touha objevovat nové věci. Život považuje za napínavý a vzrušující, sám přiznává, že se dokáže nadchnout i sebemenšími věcmi.
S tím tak trochu souvisí i styl spisovatelova života. „Nevěřím, že život má nějaký smysl,“ říká překvapivě, zároveň ale vysvětluje, že člověk má do svého života smysl dát sám. „Měl by do života něco přinášet, a ne jen čekat, co se stane,“ míní. Život prý dopadne nejlépe pro ty, kteří zajistí, aby dobře dopadl. Můžeme totiž kontrolovat své pocity a záleží jen na nás, jak se k daným situacím postavíme a jak zareagujeme. „Je na mně, abych život učinil smysluplným,“ prohlašuje. Neúspěchem se snaží učit.
Přesto přese všechno je dle Fulghuma obtížné najít cestu sám k sobě. Teprve poté člověk nachází cestu k ostatním a otevírají se mu další vztahy. Lidé v dnešním století tvrdí, že nemají na nic čas, na Američana tyto výmluvy neplatí. „Musíme si ten čas udělat. Nikdy se nedívám na televizi, nemám mobilní telefon a málokdy používám internet,“ podotýká literát, zároveň ale přiznává, že záleží na každém zvlášť, jak s časem naloží.
O Češích
Vzhledem k tomu, že se Fulghum do Česka pravidelně vrací, dokázal už postřehnout cosi ze zdejší „nátury“. Co si tedy o Češích myslí? Jsou prý stydliví a za chůze se často dívají do země. „Pokud pozdravím neznámého člověka, dívá se podezřívavě, proč ho oslovuje neznámý muž,“ konstatuje spisovatel. Tuto zdánlivou nevraživost by měl však zahojit čas – dokazuje to už jen dnešní generace. Ti, kteří nevyrůstali v dobách, kdy by si museli dávat pozor, už zaujali otevřenější přístup.
Přesto všechno Američana Češi fascinují – jsou pro něj zajímaví a zábavní. Mezi Fulghumovy nejoblíbenější Čechy patří Jára Cimrman, který kdysi málem zvítězil ve veřejné anketě o největšího Čecha. „To by se ve Francii stát nemohlo,“ říká se smíchem. „Znám způsob představivosti, ve které funguje,“ dodává na Cimrmanovu adresu.
Pětasedmdesátiletý autor navíc momentálně schraňuje příběhy o Česku a jeho obyvatelích a některé z nich uveřejňuje na svých webových stránkách. Nejspíš z nich nakonec zpracuje knihu.
O psaní
Lidé si sice představují, že při práci sedí „na zadku“, podstatnou část ale Fulghum píše do zápisníku za chůze nebo vypráví přátelům. Dráha spisovatele je podle něj solitérní povolání, většinu času vlastně pracuje sám – spisovatel bude vždycky osamělý, i za padesát let.
Je potěšen, že lidé chtějí stále číst jeho příběhy, přestože je trh s knihami nepřehledný. Je obtížné si vybrat, přesto odmítá předsudky typu: pokud knihu čte až příliš lidí, znamená to, že není dobrá. Díky internetovému sdílení knih existuje sice méně spisovatelů na plný úvazek, tím, že si lidé vydávají díla na vlastní náklady, umožní, aby počet literátů a jejich publikací narůstal. Přečte ale skoro vše, co mu přijde pod ruku, dokonce i telefonní seznam.
A co se bude podle Fulghuma číst a psát do budoucna? Spisovatelé budou stále hledat smysl života, zlo i dobro bude pořád existovat a lidé budou neustále zápasit o kvalitu života. Ten se totiž moc nezmění a jeho základní hodnoty (práce, rodina, láska, štěstí) přetrvají. Smrti se nebojí – „I když umřu, má slova tu zůstanou pořád,“ usmívá se.
