Pražské komorní divadlo Viola je svědkem setkání dvou hvězd prvorepublikového stříbrného plátna. Inscenace Hugo Haas & Adina Mandlová fabuluje, co by si řekli někdejší filmoví kolegové a milenci, kdyby v druhé polovině svých životů našli společnou řeč. Hru napsal a také režíroval jinak především filmový režisér Robert Sedláček. Do titulních rolí obsadil Jaromíra Dulavu a Kláru Cibulkovou.
Pro Roberta Sedláčka je hra ve Viole druhou divadelní režií, poprvé si to zkusil před osmi lety v Městském divadle Zlín.
Tentokrát je i autorem scénáře. Inscenaci Hugo Haas & Adina Mandlová podle svých slov vnímá jako dovětek k seriálu Bohéma, který zpracovával osudy hvězd filmového studia Barrandov za protektorátu a v padesátých letech. Divadelní hrou chtěl prý Sedláček doplnit, co v seriálu, který točil podle scénáře někoho jiného, říct nemohl.
„Snažil jsem se pochopit, ‚ohledat' situaci, kdy z vás náhle udělají nulu. A navíc se díky době, poměrům, stanete vyhnanci. Tak zjistíte, že pod nulou je ještě dno. To je zkušenost, kterou nemám, ale která mě – jako jedna z hranic lidského bytí – zajímá, nějak provokuje. Proto ta potřeba ‚zkusit' si ji, rouhavě si s ní zahrávat,“ uvedl Sedláček.
Sedláček: Neodpustili si navzájem ani sami sobě
Fiktivní setkání Adiny Mandlové a Huga Haase načasoval na podzim roku 1968, jen pár měsíců před Haasovou smrtí. Obsah rozhovoru vychází z faktů, ale ona konkrétní situace je smyšlená. Haas a Mandlová se ve skutečnosti po válce už nesetkali, i když příležitosti měli. Chyběla vůle, především u Haase. Mimo jiné Mandlové neodpustil její sarkastické poznámky, jimiž komentovala jeho odchod před nacisty do Ameriky.
Haas, který měl židovské kořeny, emigroval na začátku roku 1939 s manželkou Bibi. Několikatýdenního nemocného syna svěřili Haasovu bratrovi Pavlovi, hudebnímu skladateli. Ten musel v roce 1941 nastoupit do transportu směr Terezín, o tři roky později zemřel v Osvětimi.
Divadelní Mandlová a Haas se vracejí i ke společným šťastným okamžikům, Adina se mezi uměleckou společnost dostala jako milenka právě Haase. Jenže bolestných vzpomínek a výčitek se nedá zbavit. Oběma do života zasáhly totalitní systémy a také závist a pomluvy.
„Haas ji úplně vymazal ze svého života,“ říká představitelka Adiny Klára Cibulková. „Neodpustili si navzájem a ani sami sobě, Mandlová se nenáviděla, je to zjevné i z jejích pamětí,“ dodává Sedláček.
Do vlasti se vrátili, ale ne nadlouho
Mandlová za protektorátu v Praze zůstala a dál hrála ve filmu. Po válce čelila obvinění z kolaborace, mimo jiné kvůli údajnému poměru s německým státním ministrem pro Čechy a Moravu K. H. Frankem. Tři měsíce strávila za mřížemi, pro nedostatek důkazů byla ale propuštěna. Nedlouho po válce se provdala za pilota RAF a odešla do Londýna.
Na rozdíl od Haase, který za hranicemi hrál i režíroval, se Mandlové v cizině jako herečce prosadit nepodařilo. V šedesátých letech se měla objevit v pražském nastudování muzikálu Hello, Dolly!, ale po prvních zkouškách ji zpátky do Anglie vyhnala minulost, zášť i StB.
Haas přijel na krátkou návštěvu do Československa v roce 1963, když Národní divadlo slavilo osmdesát let od svého založení. Bylo to poprvé a naposledy – pak už se do vlasti nikdy nevrátil. Adina Mandlová se stihla domů podívat v devadesátých letech nedlouho před svou smrtí.
Osudy Mandlové a Haase – každého zvlášť – zpracovávají i jiné divadelní inscenace, které se aktuálně v Česku hrají. Hugo Haas v představení pražského souboru ProART Company vede pro změnu fiktivní rozhovor s bratrem Pavlem. Osud Adiny Mandlové „bez líbivého pomníčku“ zpracovali v městském divadle v hereččině rodné Mladé Boleslavi.
