Poměrně pravidelně se v programu filmového festivalu v Benátkách objevují restaurované snímky ze zlatého fondu československé kinematografie. Letos festivalové publikum zhlédlo Ucho. Psychologický thriller z dob politických procesů skončil hned po vzniku v roce 1969 v trezoru. Restaurovaná verze se záhy po skončení benátského festivalu dostane i do českých biografů.
Restaurovanému Uchu naslouchají v Benátkách i v českých kinech. Je stále aktuální výpovědí o strachu
Ucho restaurovali pod vedením Národního filmového archivu (NFA). Cílem restaurátorů bylo snímek představit divákům takový, jak ho měli vidět už v roce 1969 – ale kvůli cenzuře neviděli.
„Paradoxem trezorových filmů je, že se materiály dochovaly ve vysoké kvalitě, takže digitalizace a restaurování není tak náročný proces, ale vždycky nám jde o to, abychom dostali film do autentické podoby, jak vypadal a také jak zněl v době prvního uvedení,“ podotýká ředitel NFA Michal Bregant.
Strach patří i do dnešní doby
Na plátna kin se drama manželů, kteří během jedné noci čelí strachu z totalitní moci, dostal až po revoluci. U příležitosti uvedení v roce 1990 byl z Ucha z rozhodnutí režiséra Karla Kachyni vystřižen úvodní titulek, který děj filmu situoval do roku 1952. K této premiérové verzi snímku směřovalo i digitální restaurování.
Přestože dějově Ucho – které je označením pro odposlouchávací zařízení – odkazuje k politickým procesům s představiteli stranické elity padesátých let, právě díky nejasným, jakoby rozmlženým reáliím působí nadčasově.
Bregant věří, že svou výpovědí dovede Kachyňovo drama oslovit i současné publikum. „Ten film má spoustu kvalit. Očividné kvality jsou herecké výkony Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého. Ale je to také výtečně napsaný a výtečně natočený politický thriller. Paranoia, strach nepatří jen do doby, o které ten film pojednává nebo kdy byl natáčen, ale je velmi aktuální,“ domnívá se.
Michal Bregant o filmu Ucho (zdroj: ČT24)
„Tušili jsme, že nemáme mnoho času,“ vzpomínal Kachyňa
Ucho vzešlo z Kachyňovy spolupráce se spisovatelem a scenáristou Janem Procházkou, stejně jako předtím například Kočár do Vídně. Oficiálně bylo Ucho jejich posledním společným projektem, nicméně Kachyňa režíroval podle Procházkových předloh i po jeho smrti. Třeba v devadesátých letech drama Kráva.
„Scénář jsme psali s Janem Procházkou narychlo a narychlo jsme i točili. Tušili jsme, že nemáme mnoho času. Jan využil znalosti prostředí a postav v aparátu komunistické strany. Měl s nimi osobní zkušenosti a prostřednictvím svého uměleckého vidění a dramatického talentu se dobral silného příběhu,“ odhalil pozadí vzniku snímku režisér Karel Kachyňa.
Zatímco Jan Procházka, který předčasně zemřel v roce 1971, měl být navždy zapomenut, Kachyňa pokračoval za cenu kompromisů v režijní práci.
Benátský festival promítá Ucho v sekci Venice Classics, na jejímž programu se československé digitálně restaurované tituly objevují už deset let. Zahraniční publikum tak mohlo vidět Zablácené město, Pytel blech, Černého Petra, Extasi a naposledy loni Sirénu.
Českému filmu festivaly svědčí
Digitálně restaurovaná verze Ucha se od 15. září dostane i do českých kin. „Mám dojem, že čím dál víc posiluje pozice klasických, archivních filmů na mezinárodním trhu. Všichni si všímají, že filmy, které dokáží nabídnout archivy, znamenají poměrně významný segment audiovizuálního trhu. Takže věřím, že se nám Ucho podaří dostat do distribuce i v mezinárodním měřítku,“ podotýká Bregant.
Na letošním ročníku se ale neuvádí z české kinematografie jen archivní titul. Celkem se v programu objeví pět filmů s českou stopou. „Česká kinematografie je opět vidět a zdá se mi, že prostředí festivalu jí velice svědčí,“ těší Breganta. Odkazuje i na úspěch Nabarveného ptáčete, černobílého dramatu Václava Marhoula, který se před pár lety dostal v Benátkách do hlavní soutěže. Letos žádný filmař z Česka nemá šanci, že by mohl 10. září obdržet hlavní cenu Zlatého lva.