Nejnovější celovečerní inscenace Petra Zusky nazvaná Sólo pro nás dva, která byla poprvé uvedena ve druhé polovině minulého týdne na Nové scéně, je poslední taneční premiérou „zlaté kapličky“ v této divadelní sezoně. Zuska po patnácti letech opouští pozici uměleckého šéfa baletního souboru naší první scény, a proto je večer pravděpodobně minimálně na nějakou dobu i posledním dílem, které choreograf pro Balet Národního divadla připravil.
Recenze: Zuskovo rozlučkové Sólo pro nás dva je melodické a pravdivé
„Po deseti letech od vzniku představení Brel – Vysockij – Kryl / Sólo pro tři jsem se rozhodl přijít s něčím, kde bude patrná jistá návaznost, dramaturgická a symbolická,“ říká Zuska. „S něčím, co ponese příbuzné strukturální a tematické stopy, ale zároveň bude stylově zcela odlišným a svébytným originálem se svou vlastní novou výpovědí.“
Melodičnost, melancholie, baladičnost – to vše prostupuje novým představením díky hudbě dvou muzikantů, kterou autor v představení použil: mladé polské písničkářky Beaty Bocek a známého ostravského písničkáře Jarka Nohavici. A byť nahrávka nenahradí živý zpěv, přesto jejich písně diváky okamžitě vtáhnou. Oba umí skvěle vyprávět, ať už polsky nebo česky, vstupují do jednotlivých písní a témat jako herci do různých rolí, plynule přecházejí z obrazu do obrazu. Jsou to zpívající básníci a hovoří oba, jejich hlas i kytara. Jen zvládnout u polských pasáží číst titulky vysoko nad jevištěm a zároveň se soustředit na dění na scéně je docela obtížné. Jinak se to ale vymyslet nedá.
Sólo pro nás dva: Andrea Kramešová, Mathias Deneux
V písních není třeba hledat nějaké jednotící téma a ani jednotlivá taneční čísla na sebe nutně nenavazují a netvoří souvislý děj. Choreografie sleduje spíš hudební podklad a text. Mikropříběhy ze života, které se odehrávají na jevišti, střídají nálady, mají intenzitu, hloubku a potřebné napětí. Kroky a pohyby, které Zuska používá, jsou velmi muzikální, choreografie je niterná a pravdivá. Škoda jen, že se nevyvaroval leckdy až příliš doslovných momentů, když převádí slova písní. Občas to ale naopak funguje jako vtipné oživení, to když například při písničce o lachtanech dojde i na potápěčské ploutve.
Scénografie (Jan Dušek), která připomíná pokoj v bytě, jenž je zaplněn nábytkem, je poměrně jednoduchá. V nejrůznějších proměnách slouží překvapivě velmi dynamicky. Na rozdíl od Sóla pro tři tu ale nečekejte žádného průvodce, ústřední postavu ani pár. Soubor baletu Národního divadla, osm žen a osm mužů, šestnáct tanečních individualit, podává výborné a co do techniky, výrazu i projevu vyrovnané výkony. V krátkém sóle v závěru představení v prvním obsazení doslova září energický Ondřej Vinklát, báječné jsou Andrea Kramešová, Zuzana Šimáková i Michaela Wenzelová.
6 minut
Petr Zuska se loučí s Národním divadlem
Nové představení je velmi sugestivní taneční mozaika, divadelní inscenace s nezaměnitelným rukopisem, která rozhodně stojí za návštěvu. A jako bonus tohoto příjemného večera budou divákům cestou domů ještě dlouho rezonovat v uších melodie, které se jen tak neoposlouchají.