Už je to dávno (sice po roce 1990, kde je jim ale konec), kdy k nám vtrhly obří i střední billboardy, aby oblily nejen dálnice, ale vlastně svého času takřka každou rovnější plochu. Zvykali jsme si takřka s nadšením, myslím, že většina spoluobčanů ani tak nevnímala sdělení, která tato provokující monstra přinášela, ale vlastně jejich až příliš svobodnou existenci, technologickou dokonalost, barevnost, divokost.
Ano, byly to přece jen příznaky svobody, návštěva z jiného světa, světa, který jsme si vysnili, a billboard přece jen byl jeho jasně viditelnou součástí. Čas běžel, novost zmizela, reklamní plochy byly postupně ukázňovány, z řady míst chválabohu zmizely, ale přesto stále patří k důležitému komunikačnímu mediu. A řekněme si, svým způsobem dominantnímu, protože mu nelze uniknout. Rozhlas či televizi, inzerát v novinách, pokud nechceme, nemusíme vnímat ani si připouštět, v běžném prostoru však billboard přehlédnout nelze. A navíc, pokud jste řidič, máte jej před očima opravdu chtě nechtě jako často nutné zlo. A tak logicky po celém světě postupně je toto medium využíváno i k jasným protisdělením, předávání nečekaných informací, burcujícím heslům, vtipným či naopak až neuvěřitelným vzkazům, výtvarným orgiím, parodii, ironii, politickým provokacím. Nebývá jich moc, ale pokud je zjistíte, jistě zaplesáte. Najednou je z billboardu něco, co jste nečekali a o to více nad tímto informačním překvapením přemýšlíte, dumáte, bavíte se.
Pokud se podobné deformace informace ujmou kvalitní autoři, kteří navíc mají silnou touhu a důvod ke kvalitnímu sdělení, tak se odehrává přesně to, co nadchne návštěvníky velmi zajímavé a značně nedoceněné informační výstavy Vznikající světy. Jedna z částí, pečlivě připraveného Festivalu současného umění Tina B. je instalována již jen krátce v Galerii kritiků v paláci Adria v Praze na Jungmannově náměstí a dokládá fotografickou a jinou dokumentací billboardové snažení 51 mladých domácích i zahraničních umělců. Tento dlouhodobě a nenápadně připravovaný specifický projekt, realizovaný v okolí Prahy na desítkách billboardů až megaboardů, se samozřejmě nechce vyhýbat důležitým, často tvrdým sdělením s jasným sociálním, politickým, komerčním a obecně kulturním zakotvením.
Dá se říci, že tato dokumentační výstava, jejíž kvalitu jistí řada jasných kvalitních tvůrců, mezi nimiž září Kendell Geers, Jonathan Monk, Kay Rosen, Bethan Huws, Tomáš Vaněk, skupina Guma Guar, Pode bal, Jiří Skála, Zbyněk Balandrán nebo Jan Nálevka, donedávna například Kimberley Rugg, Detanico a Lain nebo Hiroshi Sunairi, Jan Šerých, Jiří Kovanda či Kateřina Šedá a Petra Valentová, by neměla ujít pravým labužníkům. V Praze je to opravdu excelentní nečekaný zážitek.
