Na listopad '89 vzpomínají politici. Na listopad '89 vzpomínají umělci. Vzpomínají i tehdejší studenti. A vzpomíná Národní muzeum, které s bilanční výstavou Be Free! představuje také nové muzejní prostory budovy, v níž sídlilo Federální shromáždění i Svobodná Evropa. Činnost démonizované „štvavé vysílačky“ za československé totality je ostatně jednou z dominantních linek výstavy. Celkové vyznění expozice, která by pravděpodobně měla být vedle pouliční výstavy Příběhů bezpráví hlavní kulturně-historickou připomínkou roku 1989, je ve svém celku ovšem poněkud nešťastné. A to i kvůli zmiňované rozhlasové stanici.
Expozice s dvojjazyčným sálem Za svobodu! / Be Free! je v novém objektu muzea k mání mezi 17. listopadem a 6. červencem. Já se na ni vypravil hned první den, krátce po otevření.
Hřímající Urválek. Rozčilený Jakeš
Organizátoři výstavu rozdělili do dvou nepropojených sálů. První z nich se věnuje především padesátým letům. K vidění je například dřevěná ohrádka, za kterou u soudu stála Milada Horáková (nad ní z projekce hřímá Urválek), nebo model Stalinova pomníku na Letné. Součástí jsou i budovatelská zátiší v podobě lešení, koleček s hlínou… Následné společenské tání „zlaté“ šesté dekády je naznačené jen zlehka, mj. několika autentickými výtisky kritického časopisu Reportér. Muzeum prý chce 60. letům věnovat zvláštní výstavu. Částečnou náplastí tak snad může být aspoň samostatná expozice v atriu o reflexi pražského jara (a Charty 77) v Pobaltí.
Druhá část prolétává 70. lety až k revoluci, představuje činnost disentu i normalizační obývák. Na stěnu sálu se promítají známé projevy komunistických předáků (Jakešův kůl v plotě) a ozve se i Modlitba pro Martu. Skromnou část věnovanou sametové revoluci pojalo muzeum jako (opět poněkud skromnou) kavárnu s reprezentačními materiály Občanského fóra. Od zbytku sálu ji odděluje maketa probourané Berlínské zdi. V obou výstavních prostorách jsou samozřejmostí stručné a jasné informační tabule.
Národní muzeum na dvou židlích
Výrazný prostor získává činnost Svobodné Evropy včetně teroristického útoku z roku '81 nebo příběhu agenta Minaříka (ozve se i oslavná píseň Josefa Laufera). Jak stojí v tiskové zprávě, "výstava se snaží ukázat, jaký význam mělo šíření svobodné informace v době ideologické propagandy. Přibližuje vysílání svobodných zahraničních rozhlasových stanic, především vysílače Rádia Svobodná Evropa. V protikladu je představen profil totalitní propagandy a její úsilí ovládat ideologicky společnost". Potud v pořádku. Národní muzeum by ovšem nesmělo sedět na několika židlích zároveň.
Na jednu stranu akcentuje Svobodnou Evropu a v rámci výstavy ji mapuje nadstandardním rozsahem. Na stranu druhou deklaruje, že Be Free! je určeno generaci, „pro kterou jsou události 17. listopadu, a tím spíše události padesátých až osmdesátých let, jen pojmem z učebnice dějepisu“. Předpokládám tedy, že Národní muzeum otevíralo výstavu s představou, že hlavními návštěvníky budou školní skupiny. Těm ostatně expozice jakýsi obraz doby předloží - ale neúplný. Pokud měla dát výstava ne-pamětníkům přehled o období, jehož stopy dodnes pociťuje velká část veřejnosti, proč chybějí 60. léta? A proč je naopak kladen takový důraz na Svobodnou Evropu?
Panelák a telefonní budka jako světlé momenty
Je-li 17. listopad 1989 skutečně celospolečenským symbolem a zlomovým momentem v novodobé české historii (čemuž mediální sladkobolné vzpomínání nasvědčuje), neujalo se Be Free! tohoto výročí důstojně. Nejen že je výstava neúplná, ale i samotný prostor věnovaný událostem podzimu '89 je nebývale chudý. Dostatečně využitý není ani potenciál vlastní budovy.
Národní muzeum si bohužel zřejmě neujasnilo jasný profil celé expozice. Pochopitelně, vytvořit relevantní expozici o čtyřiceti letech násilí musí být velice náročné. V totalitním Československu by se ale našly i prvky dominantnější a více pojící, než je Svobodná Evropa. Byť by mělo jít přímo o KSČ.
Výstava přitom předkládá některé výborné nápady (!), jen jako by muzeum nevědělo, jak s nimi naložit. Nadějně vyznívá iluze panelového domu s vyřezanými okny, kdy nahlížením návštěvníci sledují rodinné fotografie z časů normalizace - jako tajná policie. Nápadité jsou i hovory disidentů ve sluchátku vystavené telefonní budky, husákovský byt nebo průchod do porevolučního Československa dírou v Berlínské zdi.
Bilance: Promarněná příležitost
V souhrnu Za svobodu! / Be free! ani zdaleka nedosahuje kvalit předchozího dějepisného projektu Republika, věnovaného letem 1918-1938. I když oba nabízely pel-mel předmětů a témat. Stávající expozice působí nedotaženým dojmem, je nedostačující, chudší, skromnější, a to i přesto, že zasahuje větší časový úsek. Republika velkoryse imitovala řadu míst lidského života. Be Free! žádnou iluzi nepředkládá. Události z Národní třídy reprezentuje uniforma, plexisklový štít, ruchy a pár fotografií. Promarnila se veliká příležitost a je to škoda. I „obyčejná“ výstava fotografií Tenkrát na východě v Galerii hlavního města Prahy totiž představuje preciznější portrét doby než hlavní muzeum naší země.
