Grafik a také velký „něžný barbar“ Vladimír Boudník se stal legendou již za svého života, vedle toho – což možná řadě čtenářů textů Bohumila Hrabala, který o „Vladimírkovi“ často psal, uniklo – byl ale výsostným umělcem. V brněnské Moravské galerii se o tom můžete přesvědčit až do 11. srpna.
Hrabal měl Boudníka rád, svého času spolu strávili mnoho chvil, hodně o něm psal – zároveň z něj ale, nechtíc, vytvořil jistou postavičku, lehce střeleného Vladimírka, který vyvádí různé bejkárny, šokuje své okolí a podobně. Stačí si přečíst novelu Něžný barbar, jež je Boudníkovi věnována.
Vladimír Boudník (1924–1968) sám byl přitom vším, jen ne nějakou zábavnou figurkou. Nejen že žil naplno, naplno také tvořil a naplno také jak svůj život, tak tvorbu prožíval. A promýšlel.
Bez opisování
Ovšem jednou vytvořený obraz žil vlastním životem, a tak sám Boudník, jako jisté ohlédnutí či spíše obhajobu, v roce 1967 napsal: „Pamatuji na údobí, kdy B. Hrabal mne prohlašoval za idiota, který za svého života nedokáže realizovat jedinou výstavu a po kterém zůstane pouze legenda, najde-li se pamětník, jenž bude schopen zachytit můj život. Byl jsem idiotem pro psychiatry, pro mého tchána, poloidiotem pro prokurátora (proto jsem dostal pouze 6 měsíců podmínky na rok a nešel jsem do vězení). Byl jsem idiotem pro jisté lidi v továrně, v okruhu příbuzných… Už skuhrám jako stará prostitutka. Raději končím.“
Nezní to skutečně příliš vesele, v tu dobu měl přitom Boudník za sebou – a brněnská výstava to opět připomíná – dílo skutečně přinejmenším evropského, spíše však světového formátu. Ostatně první tři výstavy mu uspořádali v Bruselu, Varšavě a New Yorku.
Fascinující přitom je, a v Brně o tom vidíme dostatek důkazů, že Boudník svá špičková díla vytvářel již v padesátých letech, v době značné informační blokády – vytvářel je bez toho, že by něco opisoval; výtvarný jazyk, jeho slovník, gramatiku si ustavoval sám.
Navzdory dobovým tlakům: abstrakce, jejímž byl Boudník protagonistou, tehdy rozhodně neměla u nás zelenou. Takhle abstraktní umělce varoval v roce 1960 člen ÚV KSČ Jiří Hendrych: „Abstraktní umění je dezercí ze života a svým nihilistickým poměrem k lidu se samo vyřazuje z naší společnosti, ve které nejvyšším posláním umění je zobrazovat krásu socialistické země a obohacovat život lidí.“
Boudníkovská spřízněnost
Kurátoři Moravské galerie se rozhodli k novému pohledu na Boudníkovu tvorbu a pokusili se ji zařadit do kontextu brněnské výtvarné scény šedesátých a sedmdesátých let, jež byla, slovy šéfkurátora Ondřeje Chrobáka, Boudníkem ovlivněna: „Boudníkovo vystoupení silně ovlivnilo brněnskou neoavantgardní uměleckou scénu, zejména tvorbu Brněnské bohémy, J. H. Kocmana nebo Dalibora Chatrného.“
Díla nejen těchto umělců jsou proto vystavena vedle Boudníkových. O míře inspirovanosti lze samozřejmě polemizovat, jistě však, jakkoli opožděně, probíhala v rovině výrazně svobodného a zcela spontánního přístupu k tvorbě. Galerie vystavila i zcela současné umělce, v jejichž tvorbě cítí boudníkovskou spřízněnost.
Pochvalu si zaslouží možnost vidět vedle Boudníkových grafik také matrice, z nichž tiskl, přičemž – a Boudník sám by z toho jistě měl radost – fungují i jako samostatné artefakty, s vlastní estetickou hodnotou. Vždyť to byl právě Boudník, kdo nacházel krásu i ve zcela „nekrásném“, a objevoval ji třeba i v oprýskané zdi – čtenáři Hrabala si jistě vzpomenou.
Boudník tiskl své grafiky i z různě zohýbaných a perforovaných plechů, které nacházel v továrně, v níž pracoval. Dále je opracovával, děroval a podobně a výsledné tisky byly něčím zcela novým, nevídaným. Aniž o tom věděl, předběhl tak vývoj světového umění – jemu to ale bylo jedno, jako posedlý tvořil další a další.
(Ne)přehlížený Boudník
O tom všem podává brněnská výstava přesvědčivé svědectví a těžko jí lze něco vytýkat. Snad jen následující: Moravská galerie svou výstavu jistě chvályhodně vztahuje k expozici, již v Brně v roce 1967 připravil Jiří Valoch. Těžko ovšem souhlasit s tezí, že „i přes úspěch v zahraničí jej domácí odborná scéna spíše přehlížela. Jedním z mála teoretiků, který rozpoznal jedinečnost Boudníkova díla, byl Jiří Valoch, který také uspořádal první výstavu Vladimíra Boudníka v Brně.“
Brněnská výstava byla totiž u nás až sedmou, po několika v Praze, Liberci, Ostravě a tehdejším Gottwaldově, a Boudníka rozhodně již nebylo třeba objevovat – zajímal se o něj Jiří Kolář, Jindřich Chalupecký, František Šmejkal a další. A zájem stále rostl…
