Někdy je všechno jinak, než se jeví. Ale záleží, v jakém světě se nacházíte a čeho se v něm svými smysly dotýkáte. Zda předsudků, povrchnosti, nepochopení a touhy mít vše pod kontrolou. Nebo zda existuje nějaká naděje, když připustíte existenci něčeho ne zcela reálného, nějakého paralelního světa, ve kterém možná i vražda má své opodstatnění. Stejně tak jako ve 25. hodině rysa v jinak 24hodinovém dnu. To vše se potkává v nové inscenaci, kterou se představil divadelní spolek SpoluHra v divadelním prostoru La Fabrika.
První mrazení v zádech přichází ještě dříve, než zhasnou divadelní světla a zazní první slova. Svěrací kazajka a chlapec, který stojí uprostřed jeviště na jedné ze dvou dřevěných židlí svázaných opaskem. Mají snad udržet a vrátit emoce pevně pod kontrolu? Nebo je to způsob, jak se donutit k návratu do normálnosti?
Jevištní scéna nepravidelného tvaru obalená křehkým hnědým plátnem, ze kterého místy trčí řemeny a po jejichž stěnách se rozbíhají stíny pochybností, se rozevírá směrem do hlediště. Jako by zároveň naznačovala otevřenost a pochopení. Tedy motivy, které se jemně linou v průběhu celé hry, jako připomínka toho, že někdy není dobré hned odsuzovat, ale také o věcech přemýšlet.
A v tomto prostředí se postupně začíná odvíjet příběh bláznivého chlapce (Daniel Krejčík). Ten kvůli tomu, že zabil dva nevinné lidi, pobodal kamaráda, zabil milovaného kocoura a není mu cizí ani sebevražda, je hospitalizován v ústavu. A to jako experiment vedoucí zdejšího pracovního týmu Lisbeth (Petra Horváthová).
Namísto elektrošoků, operací mozku či drog chlapec dostane do péče obyčejného kocoura. Přítulná šelma, o kterou se musí starat, má jemu a podobně duševně nemocným jedincům pomoci navázat zpětně kontakt a navrátit se do ztraceného „normálního“ světa. Experiment, který se ale tak trochu nedaří.
Lisbeth proto zavolá na pomoc farářku (Zuzana Bydžovská), která se stává průvodcem děje a začne vyprávět celý příběh tak, jak se před 13 lety stal.
Hra nastoluje nejednoduché životní otázky. Proč vlastně k takové brutální tragédii došlo? Co člověk sděluje nepochopitelnými činy? Dá se vyjádřit hodnota člověka nějakou vlastností? Lze vůbec každého člověka někam zařadit a diagnostikovat? Může mít i ten násilný psychopat v sobě lásku? Lze najít za jeho činy nějaký opodstatněný důvod?
Zřejmě záleží na úhlu pohledu a na tom, čemu člověk skutečně věřit chce. A má na výběr. Buď se schovává za hromadný názor celého ústavu a zjednodušované uvažování jako ošetřující lékařka Lisbeth, nebo se snaží porozumět vnímání druhého člověka jako farářka. Anebo si žije ve svém vlastním světě, který ti druzí vůbec pochopit nedokážou, jako náš chlapec. Při představení přijdete možná i na to, že odpuštění a pochopení si nemusíte vůbec zasloužit.
Chlapec se navzdory osudu dál snaží vnímat to, že on narušený není. Každé jeho chování má totiž určité důvody. Postava narušeného chlapce vysvětluje, že rys 21 hodin spí, tři hodiny žere a hodinu loví. A ta 25. hodina dne, hodina rysa, která se ve hře švédského spisovatele a dramatika Per Olova Enquista objevuje, zde symbolizuje jakousi hodinu navíc, respektive čas, který je k dispozici každému tak nějak bokem, v jakémsi paralelním světě. „Něco co není úplně reálné, něco co se zdá v zásadě nemožné, ale pokud tomu uvěříme, pak to existuje,“ vysvětluje režisér hry Radim Špaček.
Nit příběhu se line v rytmu místy poměrně dlouhých monologů, což může být pro leckoho až vyčerpávající. Jako žádoucí osvěžení proto působí decentní grafická animace promítaná na pozadí celé scény. Divák je tak zpětně probouzen do děje, když je předtím úmyslně zatažen do hloubky přemýšlení nad podstatou lidské existence. Herecké výkony všech tří herců jsou špičkové a pevně drží celý děj v rukou.
Režisér Radim Špaček: „Je to hrozně těžký text. Je složité soustředit se na to, aby to bylo srozumitelné, aby lidé pochopili, co jim chceme říci. Přišlo nám, že je to hodně dlouhé, škrtali jsme, ale nechtěli jsme vyhodit nic, co by bylo důležité, hodně jsme se tím natrápili, ale myslím si, že to má sdělení. Je to docela drsné, i když katarze na konci, naděje tam je, v plné tonáži, ten nesourodý komplex se mi na tom moc líbil.“
Napětí od začátku do konce
Když člověku vezmeme to, co miluje, tak zasáhneme jeho nitro. Chlapec nejdříve neměl nic. Pak dostal kocoura, o kterého se mohl starat. Pak mu ho ale vzali a srovnávali ho s těmi, co žádné zvíře neměli. To je zároveň vyjádření paradoxu dnešní doby.
Na druhou stranu hrou ale prosvítá naděje, že v životě má cenu bojovat. A že má smysl nevzdávat se jen proto, že je to těžké. Vše je totiž o vnímání a porozumění. Proto může být Bůh kocour a láska dědečkův dům, jako v téhle hře. Pak stačí ke štěstí jen málo. Třeba ležet zabořený hlavou do loketní jamky.
„Asi bych to nedělal, kdybych tomu nevěřil,“ odpovídá režisér hry Špaček na otázku, zda může skutečně osud promlouvat skrze zrzavého kocoura. „Tímhle mě ten text oslovil. Myslím, že všichni máme v sobě, i když nevěříme v Boha, smysl pro něco, co nás přesahuje, pořád máme naději a touhu poznat něco více,“ dodává na závěr. Další představení V hodině rysa se koná 26. dubna v divadelním prostoru La Fabrika.
