V pražském Paláci Akropolis měla 29. a 30. března premiéru nová inscenace Spitfire Company s názvem Vypravěč. Originální příběh o samotě, tužbách a intimitě představila jediná performerka, Francouzka Cécile da Costa, která v hodinovém sóle propojila experimentální zpěv s extrémním tancem.
Prvotním impulsem pro vytvoření díla byla kniha Kouzelný kámen spisovatele Atíka Rahímího. Jde o příběh afghánské ženy, která se rozhodne vyprávět svému muži ležícímu v kómatu poté, co ho postřelili, o tom, co v životě cítí a prožívá. On jí díky svému stavu nemůže odpovídat a vést s ní jakýkoliv dialog, což jí pomáhá odhodit zábrany a naplno vyjádřit všechny vnitřní bolesti, stesky, přání a tajemství.
Nemusí se bát toho, že by byť jen jediné její slovo bylo pochopeno mylně, je tedy plně otevřená a vrací se ve vzpomínkách k tomu, co by jinak asi nikdy nahlas neřekla. Mluví o tom, jak svého manžela má, měla či neměla ráda, vytahuje na světlo vše, co jí leží na srdci včetně prvního sexuálního zážitku, modlitby za nenarozené děti, které jsou součástí jejího osudu, či znásilnění, kterým si prošla.
Autentické, syrové pocity
Tuto základní myšlenkovou ideu přenesli autoři na scénu a okleštili ji přitom od jakýchkoliv dalších nadbytečností, není zasazena do žádného kontextu ani konkrétního prostředí. Zůstala tedy přítomna pouze velmi niterná a upřímná zpověď ženy, která nevypráví žádný popisný příběh, ale přímo na jevišti rozehrává divadlo emocí. Tryskají z ní její vlastní pocity, originální, autentické a syrové, pro okolí místy až neuchopitelné. Zkoumá a zakouší sama sebe a obnažuje se přitom až na dřeň. O to je to celé opravdovější.
Na jevišti je vystavěno vyvýšené pódium, které obklopují průhledné krychle, objekty, jež obsahují písek, cihly, vodu. Se všemi tanečnice pracuje, používá je ke svému vyjádření, aniž by tvůrci specifikovali, o co přesně a kdy se jedná. Není to totiž ani potřeba vědět. Každý objekt na jevišti reprezentuje nějakou součást její minulosti, s níž se snaží vyrovnat, s níž jako s imaginárním soupeřem bojuje a posléze se smiřuje.
Prostor ohraničený několika světelnými panely, uprostřed něhož se performerka pohybuje, je ozvučen mikrofony, které snímají její doteky podlahy, pády, dupání i zpěv, při němž střídá nejrůznější hlasové polohy od těch andělsky znějících až po zvuky a skřeky, jež jako by vycházely z pekla. Inscenaci doprovází a její výraznou složku tvoří živá, rytmická hudba multiinstrumentalisty Jana Šikla a kytaristy Davida Kollara. Je plná rychle se měnících zvukových smyček, melodií a ruchů, reagujících na hlavní protagonistku v reálném čase.
Pravdivost v šílenství
Fyzické divadlo nechává naprosto volný průběh sebevyjádření Cécile da Costy. Rozpoutává se intenzivní bouře emocí. Když končí svou divokou zpověď, je subtilní performerka, oblečená celá v černé, zmáčená vodou, zborcená potem a pokrytá pískem. V té chvíli je na první pohled všechno jiné než krásná. Zároveň je ale ve svém prožitku, v němž niterné běsy místy až hraničily se sebedestruktivním šílenstvím, natolik pravdivá, že si říkáte, že tak otevřenou lidskou bytost byste široko daleko nenašli.
Série výjevů je náročná na sledování a asi ne úplně každému se bude toto alternativní divadlo líbit. Tvůrčí záměr přenést neobvyklými obrazy vlastní příběh na diváky se však nepochybně povedl realizovat. Znovu jej Spitfire Company bude vyprávět 17. a 19. dubna.
