Měl to být příběh spalující lásky, ale i když je ve filmu ohně víc než dost, každou jiskru jeho tvůrci zažehávají navlhlými sirkami. Čtrnáct dní po premiéře střihového dokumentu Zkáza krásou se v českých kinech objevil další snímek o Lídě Baarové, v němž se scenárista Ivan Hubač a režisér Filip Renč soustředili na provařenou kapitolu hereččina vztahu s Josephem Goebbelsem. Jako ošizená červená knihovna může být, jako osudové milostné drama si ale film neškrtne.
Recenze: Spalující láska? Renč v Lídě Baarové nevyškrtal jiskru
Tvůrcům, zejména Filipu Renčovi, se nedá upřít úsilí splnit si filmařský sen - než se snímek Lída Baarová dočkal realizace, trvalo to téměř patnáct let. Problémem byly mimo jiné finance, nakonec se titul podařilo natočit bratru za osmdesát milionů korun. Znát jsou na výběru lokací a kostýmů, jakkoli způsob snímání zavání snahou kašírovat hollywoodskou výpravnost, což paradoxně chtěnému velkofilmovému efektu výsledek spíš vzdaluje, než přibližuje.
Perličky a berličky
Renč sobě i divákovi dopřál letecký přelet nad Orlím hnízdem a působivá je i zpomalená scéna z drancování židovských obchodů během Křišťálové noci, jež by byla ovšem úchvatnější, kdyby si člověk odmyslel poněkud nesmyslné propojení s Baarovou prchající z Říše. O tom, že o pár hodin později (když nechává asistenta režie - Jiřího Mádla - za svou záchranu sáhnout jí pod tričko) na jejím výrazu dramatické události, které právě prožila, nezanechávají jedinou stopu, ani nemluvě. Ovšem neodpovídající emoce nejsou problémem jen téhle scény, ale celého filmu.
Do stodesetiminutového příběhu se nevešly všechny zákruty, kterými život Baarovou od roku 1934 až 1946, kdy se základní děj odehrává, vedl. Takže tam, kde nestačily peníze nebo stopáž (nebo obojí), si Renč vypomáhá různými berličkami, například digitálním vpasováním hrdinů do archivních záběrů či plakáty, které mají ilustrovat Baarové účinkování ve španělské kinematografii. To není nijak na překážku.
Zarazí spíš nepoměr pozornosti, jakou tvůrci věnovali dílčím událostem. Kupříkladu: je z dramatického hlediska důležitější podrobně zachytit, jak se herečka učí německy, aby uspěla v německých filmových studiích, než to, že přišla o dítě, což je odbyto jednou z nebe spadlou větou „a navíc po tom potratu nemůžu mít děti“?
„Sem tam se něco přidá, něco ubere“
Renč už v předchozích počinech, celovečerních i televizních, dal celkem jasně najevo, že si libuje v dramatičnosti a velkoleposti, což může být vnímáno jako jeho silná stránka, ale i jako slabina, pokud povrchnost efektnosti válcuje obsah. Lída Baarová je ten případ.
„Vždycky se sem tam něco přidá nebo ubere,“ poskytuje ve filmu stará Lída Baarová (Zdena Procházková), jejíž rozhovor se zvídavou studentkou někdejší příběh rámcuje, Renčovi před rýpaly případné alibi, že ona si svůj život odvyprávěla po svém a on s ním může pro film naložit taky tak. A tvůrci ubírají, kde by měli spíš šlápnout na pedál, a naopak přidávají, kde by bylo dobré se trochu krotit.
Proč se Baarové zapálila lýtka?
Konkrétně: Renč o filmu o Lídě Baarové mluví jako o antickém dramatu, ale aby všechny ty tragédie zasáhly cíl, tedy diváka, chybí gradace mezi jednotlivými stěžejními událostmi. Dramatický život sám o sobě prostě na drama nestačí - nestačí z něj jen vypíchnout situace a sestavit z nich scénář.
Ivan Hubač (zkušený televizní scenárista, pro něhož je Lída Baarová prvním kinofilmem) si jako silný (a slibný) základ vybral osudovou, velkou lásku. Ale chemie mezi rakouským hercem Karlem Markovicsem a slovenskou herečkou Táňou Pauhoufovou, ač se oba snaží sebevíc, jaksi nefunguje, a není proto příliš pochopitelné (známe-li jen to, co nám předložil film), proč se Lídě Baarové tak zapálila lýtka.
Filmovému Goebbelsovi chybí jiskra charismatického „netvora“ a filmové Baarové šmrnc sebevědomé femme fatale. A nezachrání to ani ilustrativní plameny pekelné, které je zachvátí ve vášnivé chvilce, kdy Baarová svému uchvatiteli odevzdá „tělo i duši“, ani jiné návodné ohňové obrazy nebo řeči o prachu, v který se obrátíš, neřkuli jedna andělsky nastylizovaná sebevražda, které tvůrci divákovi cpou pod nos, aby mu náhodou neuniklo, že tohle je příběh o zaprodanosti ďáblu a jejích následcích.
Snad s výjimkou zmíněné scény z Křišťálové noci je pro diváka navíc obtížné uvědomit si, do jak nebezpečné hry se Baarová zaplétá, když se mocný Goebbels pohybuje na hraně parodie (zvláště vypečený je srdceryvný telefonický rozchod) a prskající Adolf Hitler (v podání Pavla Kříže) jakoby si odskočil z kabaretu. Tahle nechtěná směšnost filmu ubližuje, a nemalou zásluhu na tom má, zdá se, i český dabing tam, kde by divák očekával němčinu (který Renč vysvětluje celkem prakticky tím, že to by musel jinak otitulkovat tři čtvrtě filmu).
Mnoho povyku pro (ne tak úplně) nic
A jakoby Lída Baarová už neměla naloženo dost, kýženou antickou tragédii přizabíjí i to, že její příběh autoři zcukli na šablonu červené knihovny. Chybět nemůžou (a nechybí) samozřejmě kromě ohnivého (v tomto případě doslovně) sexu hysterická scéna v dešti a romantické (zde křížené s duchaplnými) klišé dialogy („Krásně hrajete.“ - „To proto, že hraji pro vás.“ apod.).
Emoce příliš nepasují, ale když už jsou, má každá své gesto, často patetické a (asi proto, že leitmotivem je oheň) přepálené, nešetří se popisností. To vše s řádným volume podbarvené prvoplánově dramatickou hudbou Ondřeje Soukupa a nacisty oblíbeného Richarda Wagnera. Divák je pak o to víc vděčný za nepřepjaté scény, třeba vodní strkanice Baarové s manželkou svého milence Magdou Goebbelsovou (Lenka Vlasáková) nebo jakýkoli záběr s Martinem Hubou v roli hereččina otce.
Z dramatu se tak stává melodrama, včetně jeho plochosti. Přehrávání a melodramatičnost sice byly vlastní „filmům pro pamětníky“, v nichž byla Baarová hvězdou, ale nezdá se rozhodně, že by záměrem tvůrců bylo jejich promyšlené napodobení.
Těžko odhadovat, jak snímek zapůsobí na zahraničního diváka, který o životě a osobnosti Lídy Baarové má menší povědomí než ten český. Film inspirovaný výsečí z jejího životního příběhu uvedou v březnu i kina v Rakousku. Do českých (a také slovenských) biografů vstoupil 21. ledna.
Třeštíková a Renč = dřevo a linoleum
Je prý jen distribuční náhoda, že hraný film o Lídě Baarové a dokument, který o ní (a celém jejím životě, nejen „epizodě“ s nacistickým ministrem propagandy) sestavili Helena Třeštíková a Jakub Hejna, se v kinech ocitly takřka zároveň. Nicméně nevyhnou se tak srovnání - ač jsou žánrově rozdílné, Lídu Baarovou a její divácky atraktivní osud mají společný.
Rozdíl mezi nimi vystihl příměr redaktora Petra Kořínka, který Renčův film komentoval pro Události v kultuře: „Někteří lidé si do kuchyně kupují linoleum se vzorkem dřeva. U Filipa Renče vidíme, jak to linoleum pokládá, chvilku nám trvá, než zapomeneme, že to je umělá hmota, a postupně z jisté vzdálenosti můžeme i uvěřit, že jde o dřevo. Zatímco dokument Heleny Třeštíkové je skutečné dřevo, s třískami, které vás můžou bolet.“