Jubilejní 120. sezonu slaví Česká filharmonie po boku Magdaleny Kožené. Slavná mezzosopranistka se ujala role rezidenční umělkyně a v prvním z naplánovaných koncertů si splnila přání představit českému publiku Debussyho písně na texty básníka Paula Verlaina. Krása a hloubka jejího oduševnělého projevu je bezesporu největším hudebním zážitkem pražského hudebního podzimu. Dopřát si ho posluchači mohou ještě 20. listopadu.
Ředitel České filharmonie David Mareček na tiskové konferenci při příležitosti představení programu pro roky 2015 a 2016 pronesl, že soubor si ve své jubilejní sezoně zaslouží významného rezidenčního umělce. K radosti milovníků vážné hudby se podařilo domluvit spolupráci s mimořádnou osobností, světově proslulou zpěvačkou Magdalenu Koženou, které se tak pražské publikum může v letošním a příštím roce obdivovat hned několikrát.
Bohužel již první říjnový koncert, během něhož měla Kožená zazpívat Schumannovy, Wolfovy, Dvořákovy i Schönbergovy písně, musel být pro onemocnění japonské klavíristky Mitsuko Uchidové zrušen. O to větší očekávání vzbudily listopadové večery s Faurém, Debussym a Mahlerem na programu pod taktovkou mladého dirigenta Robina Ticciatiho, shodou okolností žáka sira Simona Rattlea, manžela Magdaleny Kožené.
Ticho po bouři
Úvodní kus večera, Faurého orchestrální suita složená na základě scénické hudby k Maeterlinckově dramatu Pelleas a Melisanda, je skladba na pomezí pozdního romantismu a impresionismu. Záleží především na interpretaci, nakolik se muzika vlní a jiskří. Ticciati měl tuto okolnost slyšitelně na mysli, výsledkem čehož byla krásna barevnost orchestru, především v rozvernější druhé větě, v níž smyčce znázorňují točící se kolovrat, u nějž Melisanda přede.
Silný důraz dirigent kladl na dlouhá vinutí Faurého jímavých melodií, především v první větě se vydařila rozechvělá a křehká pianissima. Snad jen třetí věta, notoricky známá a populární Siciliána, je pro leckoho natolik „obehraná“, že překvapí jen stěží. Překonávat odstup od nejslavnější melodie francouzského skladatele je nebezpečné, pro její „vyděračský“ efekt totiž mohou někteří posluchači pohnutím zapomenout dýchat.
Po skončení skladby se v sále rozhostilo naprosté ticho k uctění památky obětí pátečních útoků v Paříži. Dvořákova síň se na okamžik proměnila v akustickou mrtvou komoru, hmatatelná nepřítomnost zvuku dala slovu imprese další bolestný význam. Tragická čtvrtá věta, která se mimochodem hrála na Faurého pohřbu, by se tímto způsobem měla nechat doznít vždy. Samozřejmě za méně otřesných okolností.
Magdalena Verlainová
Claude Debussy, častovaný titulem „zakladatel hudebního impresionismu“, zhudebnil v písňovém cyklu Zapomenuté popěvky (Ariettes Oubliées) poezii Paula Verlaina. Skladba se do velké míry textu přizpůsobuje, zároveň jej však doplňuje mnoha nápaditými instrumentačními prvky, především rytmem, témbrem a smyslem pro detail, čímž poskytuje pronikavý vhled do významu básní slavného literáta. Přesto je orchestr v submisivním postavení vzhledem ke zpěvu, který je osou a těžištěm celého díla.
Zařadit Verlaina do některého z definovaných uměleckých směrů není jednoduché (a snad ani smysluplné), spojován je jak s impresionismem a symbolismem, tak s prokletými čili absolutními básníky. Jeho poezie se na první zběžný pohled může možná zdát zkrátka lyrickou, ve skutečnosti však skrývá silně melancholickou až bolestnou naladěnost, jakousi intenzivní prchavost, „nezhojitelnou měkkost srdce“, jak sám říkal.
Debussyho písně proto interpretovi neposkytují prostor pro okázalou vokální exhibici, jejich přednes vyžaduje napětí vnitřní. Pro svou oduševnělost, inteligenci a schopnost založit projev v obsahu zpívaného textu je Magdalena Kožená pro Zapomenuté popěvky zcela ideální představitelkou, nemluvě o krásné a specifické barvě jejího hlasu, kterému Debussy velmi slušel. O technické bravuře je v jejím případě zbytečné mluvit, zdůraznit je na místě především ponořenost, z níž k publiku promlouvala.
Milionové lístky na emporu
Čtvrtá symfonie Gustava Mahlera je skladbou podivuhodnou. V porovnání s Titánem či Vzkříšením jsou hudební témata i celková nálada veselejší, posluchač je místy na pochybách, zda si z něj „největší rakouský symfonik“ (narozený na Vysočině) nedělá trochu legraci. A to nejen ve druhé větě, ironickém scherzu, v němž je k slyšení i houslové sólo hrané na nástroj, který je naladěn o tón výš. V první větě jsou jednoduché, zpěvné melodie provázeny bizarními kontrasty, které pan dirigent neopomněl náležitě podtrhnout, a neustálou nejistotou, kam se bude hudba ubírat.
Oddechu se posluchači dostane až při poklidné třetí větě, kterou orchestr krásně dynamicky vystavěl. V dramatickém vrcholu byl však divák šokován, neboť na empoře se náhle v bělostných šatech zjevila Magdalena Kožená, na niž publikum po třičtvrtěhodinovém soustředění na symfonii pozapomnělo, aby se přidala k orchestru a v poslední větě založené na starší Mahlerově písni Život v nebi zpřítomnila dětskou představu o nebeském posmrtném životě. To na balkóně pod varhanami způsobilo nejprve rozpaky a následně špatně skrývanou senzaci, naprosto pochopitelnou, ti nejšťastnější se totiž od opěvované mezzosopranistky ocitli doslova na dosah ruky.
Slyšet Magdalenu Koženou v jiném než barokním či českém repertoáru je více než jen vítaným zpestřením abonentní sezony. Zpěvačka nadchla polohou, o které mnozí neměli ani zdání. Česká filharmonie se za své výkony v posledních letech těší oprávněnému uznání. Méně viditelná je ale práce těch, kteří se o její činnost starají z organizačního hlediska. Za nápad a realizaci myšlenky učinit z Kožené hlavní hvězdu jubilejní sezony, patří aplaus i jim.
