Po nedávném Anthropoidu vstupuje do kin další zahraniční pohled na osobu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a atentát, který proti němu provedli českoslovenští výsadkáři. Smrtihlav vznikl ve francouzské režii podle francouzské knižní předlohy a - zvlášť pro českého diváka - působí jako historicky nepřesný a neautentický film.
Většina filmů, které se zabývají postavou Reinharda Heydricha, se věnuje anatomii atentátu, tedy jeho smrti a hrdinství a sebeobětování těch, kteří se o ni zasloužili. To platí stejně tak o Atentátu Jiřího Sequense z roku 1964 (k němuž má český divák stále nejblíže) jako o Ellisově Anthropoidu z loňska.
Smrtihlav se snaží jít (alespoň zpočátku) jinou cestou. Natočený podle literární předlohy Laurenta Bineta HHhH (Himmlers Hirn heisst Heydrich/Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich) sází na francouzskou režii Cédrica Jimeneze (který toho kromě akční krimi La French zatím moc nepředvedl), mezinárodní casting, levnější budapešťské lokace a bezstarostnou ležérnost v práci s historickými fakty.
To vše ve dvou klíčových dějových rovinách, které spolu sice souvisejí, ale zároveň film rozdělují na klasickou biografickou část věnovanou Heydrichovu životopisu a část, kdy ho snímek nevybíravě šoupne do druhého plánu a soustředí se hlavně na muže zapojené do atentátu.
V castingu tu dominuje nešťastně obsazený Australan Jason Clark. Jen Cédric Jimenez ví, jakéhože Heydricha v něm vlastně viděl. Když si mladý Heydrich na šermířské planši důstojnické námořní školy v Kielu sundá šermířskou masku a vy poprvé uvidíte místo chladně řezaných rysů čistého árijce širokou sedláckou tvář Australana Jasona Clarka, může vás (právem) napadnout, že Smrtihlav od vás bude chtít hodně divácké vstřícnosti a tolerance.
Podobně rozpačité jsou dojmy z Heydrichovy manželky Liny von Osten. V podání Rosamundy Pikeové (Bond Girl v Dnes neumírej) působí nejprve jako silná a rozhodná árijská žena s jasnou představou o budoucnosti. Ale diváci se budou jen chvíli těšit, jak se tahle slibná linka rozehraje, a pak se už jen ptát, kam se Linina dominance vytratila. Stane se z ní pouze nevýrazná žena, poslušně se pinožící v Heydrichově zlověstném stínu.
Další australský import, Mia Wasikowska, se jen letmo mihne ve společnosti Jacka Reynora a Jacka O'Connella, kteří Gabčíkovi a Kubišovi zas až tolik neublížili, ale nedostávají dost příležitostí, aby s divákem navázali osobnější kontakt.
Smrtihlav je totiž jen jakoby překotně naskicovaný přehled událostí a osudů, lineárně, zkratkovitě, povrchně a historicky nepřesně odškrtávající jednotlivé položky, jež postrádají autentickou osudovost, osobní palčivost a historickou naléhavost. K tomu je třeba přičíst (pro českého diváka) těžko přijatelnou nevěrohodnost exteriérů se žlutými tramvajemi v ulicích, které s Prahou nemají nic společného, a lacině nasnímané interiéry, které ani vzdáleně nepřipomínají chrám Cyrila a Metoděje, v jehož kryptě drama vrcholí.
„Svět je jako flašinet,“ šeptá umírající monstrum. „Bůh točí klikou a my tancujeme, jak on hraje.“ Možná to platilo v árijské rodině. Ale rozhodně to neplatí pro filmaře, jimž se slibná konstrukce dramatického životopisu rychle bortí a kteří by to takhle chtěli hrát i s filmovým divákem.
