Tři roky od vyprodaného koncertu v O2 areně se do České republiky vrátili američtí Slipknot. Nezastavitelná devítihlavá saň z Iowy předvedla svůj svět plný šílenství a dala jasnou odpověď, proč patří k nejlepším kapelám současnosti. Výtečnou show však zastínilo špatné nazvučení.
Jedna z nejočekávanějších akcí letošního roku se uskutečnila stejně jako před třemi lety v pražské O2 areně. Fanoušci ji začali okupovat již od poledních hodin, což byl v úmorném vedru, přiznejme si, poměrně úctyhodný výkon.
Agresivní Code Orange jako předvoj
Před zpola zaplněnou arénou se jako předskokan představili pittsburští Code Orange. Čtveřice hrající poměrně agresivní směsici hardcoru a punku to však neměla úplně jednoduché. Výběr kapely byl zcela jistě namístě – stejně jako Slipknot, zejména ve svých začátcích, v sobě mají notnou dávku drzosti, vzteku a naštvanosti.
Nicméně cílovka hlavních hvězd večera se po letech přece jen trochu posunula, takže předskokany ocenili spíše fajnšmekři a dlouholetí příznivci party z Des Moines. Code Orange tak stejně jako loni před System Of A Down tak úplně nezapadli. Škoda. Při nějaké klubové akci by jim to zcela jistě slušelo.
If you're 555, then I'm 666!
Že nejsou Slipknot žádné princezny, je snad jasné každému, kdo měl kdy s touhle partou co do činění. Jejich koncerty jsou stavěné na tom, že je to především jedna velká, až cirkusová show plná šílenství s patřičnou dávkou nas*anosti. Na Knoty jdete zkrátka především vypustit páru a užít si k tomu i slušné divadlo. Velkou oporou je při tom kapele především silná fanouškovská základna.
Nejinak tomu bylo i v úterý večer. Zaplněná O2 arena byla plná natěšených maggots (tedy červů, jak svým fanouškům láskyplně říkají), kteří přesně z toho důvodu dorazili. Po spuštění plachty s logem kapely, za kterou se mezitím připravovala scéna pro hlavní hvězdy, začala teplota v jinak vcelku příjemné hale povážlivě stoupat. Očekávání stupňovala zkouška zvukařů i to, že si kapela dávala poměrně načas. Nakonec se však chvíli po deváté hala konečně dočkala.
Poté, co padla plachta na zem, mohlo začít to pravé davové šílenství. Slipknoti začali hodně zostra úvodní vypalovačkou People = Shit a fanoušci na ochozech nevydrželi sedět. Zároveň se jim naskytl pohled na úžasnou scenérii. Už tak obrovské pódium, kterým se sparťanský svatostánek může pyšnit, bylo ještě navíc rozčleněno do dvou pater.
Po obou stranách jim vévodily z výšky postavené prosvětlené perkuse. Střed vyvýšeného pódia pak patřil Weinbergovým bicím, jehož po stranách ještě doplňoval mixážní pult DJ Sida Wilsona a samply Craiga Jonese, jež v pozadí doplňovaly obrazovky. Přízemní strany pódia pak opanovali kytaristé Jim Root a Mick Thomson. Střed patřil frontmanovi Coreymu Taylorovi a basáku Alessandru Venturellovi, který umně kličkoval mezi patry. Fanoušci též poprvé mohli naživo spatřit i nové masky, jež jsou avízem připravovaného alba.
We Are Not Your Kind!
Poskládat setlist musí být pro kapelu, jež má na svém kontě šest studiových alb, která jsou doslova našlapána notoricky známými hity, jistě hračka. I když je vcelku jasné, že zavděčit se nelze všem – to by museli hrát podstatně déle. Zcela jistě potěšily hitovky jako Before I Forget, které se minule fanoušci nedočkali, či Psychosocial, které publikum řádně rozpumpovaly. Naopak chyběla Wait And Bleed.
Ze zatím poslední studiovky 5: The Gray Chapter, jež byla zároveň poctou a rozloučením se zesnulým basákem Paulem Grayem, zazněly skladby The Devil In I, The Negative One a Custer, již se frontman Corey Taylor snažil uvést úvodkou „Dat-dat-da, dat-dat-da, dat-dat-da-da-da!“ Poměrně překvapivě však značná část obecenstva moc nechápala. Což byl mimochodem jeden z ne moc příjemných doprovodných jevů, který se během večera objevil ještě několikrát.
Například při notoricky známém „jumpdafuckup“, který již patří ke koloritu každého koncertu a který by povinně měl každý opravdový fanoušek znát. Okamžik, kdy při skladbě Spit It Out jdou všichni povinně do dřepu a na Taylorův povel vyskočí, se našli i tací jedinci, kteří nechápavě stáli, byť celá aréna byla na zemi. Až se chce říct, že měli sakra kliku, že nebyli při slavném londýnském vystoupení, kde takovéto hříšníky tvrdě trestal paličkami DJ Wilson.
Podobná situace nastala i ve chvílích, kdy Slipknot vytáhli pecky jako Heretic Anthem či Duality. Přesně v těchto chvílích bylo totiž jasně znát, kdo je opravdový maggot a kdo komercí zasažený „fanoušek pár hitů“. Zatímco srdce jedněch zaplesala, druzí si přišli poslechnout především novější tvorbu.
Až se chvílemi skalní fandové modlili za to, že díky bohu nezazní skvost jako Scream, který by prostě část osazenstva neocenila. Naopak celkem dobře zafungovaly i novinky v podobě skladeb Unsainted a All Out Life, jimž živé aranžmá sluší.
Vše ještě korunovalo hodně špatné nazvučení. Ač kapela jela ve zběsilém tempu sobě vlastním, většina skladeb se bohužel v přílišném hluku doslova utápěla. A i když je Corey Taylor hodně zdatný zpěvák, který s přehledem zvládá nejen growly, ale i čisté pasáže – ne nadarmo je považován za jednoho z nejlepších vokalistů současnosti, což dokládají i četná ocenění – jeho zpěv se místy úplně ztrácel. Ještě že měl za sebou zdatnou podporu svých maggots, kteří většinu známých pasáží zpívali spolu s ním. V porovnání s Godsmack, kteří koncertovali v Praze o den dříve v Lucerně (recenzi si můžete přečíst ZDE), to byl naprosto diametrální rozdíl.
Suma sumárum: Slipknot předvedli opět skvělou show, ostatně jako vždy, kterou bohužel dost shodil zvuk. Fanoušci se dočkali té správné dávky pódiové exhibice, došlo dokonce i na ohně. Jistá teatrálnost a naučené fráze jsou tak trochu nutným zlem, jež k vystoupení kapely takové velikosti už tak nějak patří. Kdo však přišel s jasným, již výše zmíněným cílem, ten si koncert i tak užil. Slipknot jsou prostě nezastavitelná mašina, která vás zcela pohltí a úplně zdecimované vyplivne ven.
Slipknot, 11. 6. 2019, O2 Arena Praha
Setlist: People = Shit, (sic), Get This, Unsainted, Disasterpiece, Before I Forget, The Heretic Anthem, Psychosocial, The Devil in I, Prosthetics, Vermilion, Custer, Sulfur, The Negative One, All Out Life, Duality
Encore: Spit It Out, Surfacing
Slipknot je americká hudební skupina hrající heavy metal, nejčastěji však stylizovaná jako zástupce nu metalu. Je složená z devíti členů. V roce 1995 ji založili Shawn Crahan, bubeník Joey Jordison a baskytarista Paul Grey.
Je známá především bizarními kostýmy a maskami svých členů a drsným osobitým stylem.
Po vydání prvního alba Mate. Feed. Kill. Repeat. přichází do kapely Craig Jones a Mick Thomson. Kapela se začíná pomalu, ale jistě prosazovat. Zlom však nastává ve chvíli, kdy do skupiny přichází zpěvák Corey Taylor. Slipknot se začínají lišit od ostatních kapel. Každý člen dostal jedno číslo (od 0 do 8), vystupují v bláznivých kostýmech, např. Corey se převlékal za kněze. Později začali nosit kombinézy. Kapelu doplňuje Sid Wilson a Chris Fehn a s vydáním stejnojmeného alba Slipknot v roce 1999 startuje jejich hvězdná kariéra.
Další zlom nastává 24. května 2010, kdy je ve svém hotelovém pokoji nalezen mrtvý baskytarista Paul Grey. Na nadcházejícím turné jej má nahradit Donnie Steele, bývalý člen kapely. Nakonec však přichází do kapely Alessandro Venturella.
Po šestileté odmlce a po ztrátě dvou zakládajících členů – Joeyho Jordisona, jež kapelu opouští (nahrazuje jej Jay Weinberg), a Paula Graye – kapela vydala na podzim 2014 nové album .5: The Gray Chapter jako poctu zemřelému baskytaristovi Paulu Grayovi. Po prvním týdnu prodeje v USA, Austrálii a Japonsku se stala na zdejších trzích nejprodávanější deskou.
Slipknot patří mezi jedny z neslavnějších kapel současnosti a mají silnou fanouškovskou základnu. Krom hudby se proslavili také svými koncerty. Slipknot své fanoušky a koncerty milují. Podle svých slov by nemohli hrát, kdyby necítili živou podporu svých „maggots“, jak svým příznivcům říkají.
Diskografie:
1996: Mate. Feed. Kill. Repeat.
1999: Slipknot
2001: Iowa
2004: Vol. 3: (The Subliminal Verses)
2008: All Hope Is Gone
2014: .5: The Gray Chapter
2019: We Are Not Your Kind
Členové:
Jay Weinberg - bicí | #10
Alessandro Venturella - baskytara | #9
Corey Taylor - zpěv | #8
Mick Thomson - kytara | #7
Shawn Crahan - perkuse, vokály | #6
Craig „133“ Jones - samply, klávesy, kytara (pouze r. 1996) | #5
Jim Root - kytara | #4
Sid Wilson - DJ | #0
???
Dřívější:
Joey Jordison | #1
Paul Gray | #2
Chris Fehn | #3
Zdroj: Wikipedia
