Po téměř půl století byla na jevišti Národního divadla znovu premiérována opera Maškarní ples. Vrcholné dílo Giuseppe Verdiho nastudoval Jaroslav Kyzlink. Jediné, co lze na představení plně ocenit, je výkon orchestru. Pěkně barevně sladěná scéna s výraznými kostýmy totiž nezamaskuje nenápaditou režii Dominika Beneše. Sólisté své náročné role sice zazpívají, ale s námahou, kterou pociťuje i obecenstvo.
Okolnosti vzniku Verdiho Maškarního plesu (Un ballo in maschera) byly poznamenány politikou a cenzurou. Z krále Gustava III. se musel stát hrabě z Warwicku, děj se přesunul ze Stockholmu do Bostonu. Od dvacátého století se však opera často uvádí v původních švédských reáliích a pro ně se rozhodli i v Národním divadle. Na prknech Zlaté kapličky byla švédská verze uvedena vůbec poprvé.
Marek Cpin pro pražskou inscenaci vytvořil atraktivní, barevně pěkně sladěnou scénu s atmosférou královského dvora a černo-bílo-zlatými kostýmy s puncem okázalé elegance vyšších kruhů. Jenže režie Dominika Beneše, který dostal příležitost po vcelku zdařilých aktovkách Slavík a Jolanta, jež pro Národní divadlo připravil před dvěma lety, tentokrát postrádala nápaditost.
Snad jedinou neotřelou myšlenkou je symbol můry nakreslený na obrazu krále místo jeho hlavy. Tak jako noční motýli bezhlavě nalétávají na zdroj světla, podobně sebedestruktivně se chová i zamilovaný král Gustav nemaje na mysli nic než manželku svého nejlepšího přítele.
Jenže místo práce s rozvíjením slibného motivu Beneš nechává postavy činit přepjatá gesta, objímat sloupy a pobíhat po pódiu, především Gustav vždy na konci scény někam tryskem pádí. Z věštkyně Beneš udělal černého padlého anděla, který hledí do budoucnosti skrz divadelní zrcadlo ozdobené kulatými kabaretními žárovkami. (?) Vrcholem bezradnosti je italský nápis „desiderio“, který ve třetím jednání upozorní diváka, že sleduje příběh o touze, kdyby si toho snad nevšiml.
Silové zpívání
Není divu, že herecké výkony hlavních představitelů jsou nepřesvědčivé. Neoslňují ale ani po pěvecké stránce, byť je třeba zdůraznit, že Verdiho partitura je nešetří. Slovenský tenor Michal Lehotský Gustava III. odzpívá, má však s rolí v exponovaných místech slyšitelné potíže, které se snaží řešit silově. Jeho unylý projev vladaře obdařil povahou člověka, který řekne „Dobrý den“ se stejnou citovou naléhavostí jako „Miluji Vás“, přičemž oboje zní jako povel.
Veronika Dzihoeva má temný a sytý soprán, ovšem i ona v premiérovém večeru zpívala s postřehnutelnou námahou. Do role se ponořila se vší dramatickou vervou, výsledkem je sice živoucí, ale trochu přepjatá Amélie. Jejího muže uspokojivě ztvárnil maďarský pěvec Michele Kalmandy, který potěšil vyrovnaností, jednolitostí projevu.
V menší úloze věštkyně se dařilo Veronice Hajnové, skvělý výkon předvedla v koloraturní roli Oscara sopranistka Marie Fajtová. Poslech rušilo jen rozcházení se s orchestrem v prvním jednání. To byl ostatně problém nejen Fajtové, ale všech pěvců, kteří velmi často zaostávali za zvukem z orchestřiště. Rytmicky ne zcela přesvědčivý byl tentokrát i sbor Národního divadla pod vedením sbormistra Pavla Vaňka, který se dopustil několika nejednotných nástupů.
Skvělý orchestr
Orchestr pod vedením hudebního ředitele Opery Národního divadla Jaroslava Kyzlinka byl na rozdíl od pěvců po rytmické stránce přesný. Hrál čistě, vyváženě, s mnoha krásně rozvinutými melodiemi. Kyzlink orchestru vtiskl vypointovaný dramatický výraz ve chvílích, kdy si to s ohledem na pěvce mohl dovolit, z hudby sálala italská tanečnost i opulentnost zvuku při pro Verdiho typických davových scénách. Posledním obrazem opery, který je z hlediska koordinace hudebně velmi náročný, provedl dirigent muzikanty na pódiu i pod ním bezpečně.
Celkový dojem ze zahájení letošní pražské operní sezony je rozpačitý. Lze si jistě představit zlepšení, až si představení „sedne“, třeba aslespoň v hereckém projevu některých sólistů. Vrcholné role verdiovského repertoáru totiž dokáže prvotřídně přednést málokdo. Takoví pěvci aktuálně nejsou mezi stálými členy souboru, jak vyplývá z obsazení stěžejních úloh hosty. A skutečně špičkoví zpěváci se na hostování do Národního divadla při jeho současných ekonomických možnostech se sporadickými výjimkami příliš nehrnou. Velké italské hlasy tak v Maškarním plese k slyšení nejsou a zřejmě ani nebudou.
