Sherlock Holmes. Jméno automaticky evokující brilantní mozek, schopný přesné analýzy i neomylné intuice. Co je to však za člověka, když nemá případ k řešení a takříkajíc „jenom je“? Po temných zákoutích Sherlockovy duše i mysli se ptají v nové inscenaci pražského Divadla Na zábradlí Podivuhodný případ pana Holmese.
Recenze: Sebevražedná inscenace o malátném panu Holmesovi
Podivuhodný případ pana Holmese v Divadle Na zábradlí (zdroj: ČT24)
David Jařab, autor scénáře, režisér i scénograf inscenace, uvádí Holmese jako druhý díl své volné trilogie věnované Británii. V tom prvním, nazvaném Macbeth – Too Much Blood, přepsal Shakespeara do základní heslovité angličtiny a zaměřil se na motivaci Macbethovy touhy po moci, jejíž kořeny viděl v sexuálně nefunkčním manželském svazku. Viktoriánská éra, do níž spadá dílo A. C. Doylea, autora příběhů o geniálním detektivovi, je svým represivním postojem k sexualitě přímo pověstná a neukojený chtíč, plodící násilí a nenávist (k jinakosti i k sobě), je v nové inscenaci opět stěžejním tématem, ne-li hybatelem děje.
Doslovně vzato ovšem k velkému pohybu nedochází. Dojem nehybné tíživosti má jistě zprostředkovávat i (postupně až zabijácky) pomalé tempo inscenace. Především je tu ovšem Holmes (Honza Hájek), který ze svého divanu v popředí jeviště vůbec nevstane. V uváleném županu se maximálně posadí, když ho někdo obšťastní návštěvou – třeba dojemně jankovitý, přehnaně nadšený, upovídaný Watson (Miloslav König). Ale většinou se Holmes povaluje v zajetí melancholie, deprese a drogového opojení. Příběh, který se odehrává za ním a jenž vychází z Doyleovy povídky Dům u měděného buku, lze interpretovat i jako pouhý výplod jeho nezaměstnaného mozku.
Trojstupňovitá scéna evokuje viktoriánský salón, rámovaný těžkými závěsy. Dvojité vyvýšení a zužování prostoru směrem dozadu vytváří kýženě klaustrofobní dojem, postavy jako by se vůbec nemohly vměstnat dovnitř. Jaksi „nedýchatelné“ jsou i dekorativní kostýmy, které především ženám brání v jakékoli přirozenosti.
Podivuhodný případ pana Holmese
Není divu, že i to, co se odehrává v mezilidském kontaktu, je maximálně nepřirozené. Rodina Rucastleových, jejíž drama zaměstnává Holmesovu mysl, je panoptikum mrtvolně nalíčených loutek, navenek naplňujících své role. „Naprogramovaně“ mluví a podobně toporně se i pohybují. Jejich příběh úzce souvisí s Holmesovým osudem, je analogií jeho ponoru mezi vlastní démony.
Celou recenzi si přečtěte na webu ArtZóna, kulturním speciálu České televize.